Křehká, ale statečná Janinka Pinkasová drží svého režiséra nad vodou

Když se řekne dětství, vybaví se Simoně Lhota u Červeného Kostelce, kam jezdívala za prababičkou. „Vzpomínám si hodně na Lhotu, na pole a na statek, kde chovali husy, krávy a další zvířata. Vzpomínám si, že jsem se hrozně bála hus, protože strašně štípaly. Chodila jsem taky ráda k trati, do lesů…“ usmívá se manželka režiséra Víta Olmera. „Nejvíce mně utkvělo v paměti, jak jsme s prababičkou odříkávaly před spaním modlitbičky a chodily společně do kostela – to byl tehdy ještě žlutý,“ dodává černovláska, která je věřící a dodnes chodí do kostela, má v něm pocit bezpečí.

Mrzí ji, že komunisté komplikovali věřícím život, což dokládá následující historkou: „Chození do kostela přinášelo problémy. Při křtu jsem dostala křížek, na základce mi ho učitelka občanské výchovy, soudružka zástupkyně ředitele a velká komunistka v jedné osobě strhla.

Také vás může zajímat ...

Chodila jsem tehdy s Jáchymem Topolem, dnešním spisovatelem, do třídy, a při občanské výuce jsme provokovali odříkáváním otčenáše, za což nám navrhla dvojku z chování.“ Rodačka z Hradce Králové měla dětství snad až příliš dokonalé.

Byla jedináček předurčený k tomu, pokud možno splnit nesplněné sny ambiciózních rodičů. Holčička s mašličkami ve vlasech a v nažehlených šatičkách nosila domů neustále samé jedničky. Pořád to jaksi nestačilo.

Díky pohybovému talentu ji už v pěti letech přijali do oddílu sportovní gymnastiky v Hradci. Brzy začala vyhrávat závody. V deseti letech přešla do pražského střediska vrcholového sportu.

V Praze byla sama a věnovala se pouze škole a trénování. Domů jezdila jen na víkend. Život dívek ve středisku připomíná spíš horor. Trénink, škola, trénink, závody. Dívky trpěly hladem, protože si musely udržovat váhu.

Simona, z domova naučená poslouchat a svědomitě plnit příkazy, jedla míň a míň. Následkem poranění skončila v sádrovém krunýři, navzdory tomu se přinutila, jakmile to šlo, trénovat dál. Hubnutí už nikdo nedokázal zastavit.

Skončila v nemocnici, naživu zůstala jen zázrakem. Po maturitě se rozhodla pro hereckou dráhu. Vyhrála konkurs do Semaforu, kde zároveň i navrhovala kostýmy, objevila v sobě totiž i výtvarný talent. Až s léty si uvědomila, v jakém nebezpečí se v dětství ocitla a že ji mohly ambice přehnaně náročných rodičů doslova zničit.

V jejím životě se pak zákonitě objevil režisér Vít Olmer, o dvacet let starší než ona. Muž, který jí začal nahrazovat rodičovskou lásku. Lásku otce, jenž brzy zemřel na rakovinu mozku, ale i matky, s níž si Simona nikdy moc nerozuměla.

Seznámení v Moskvě Vítu Olmerovi zemřela matka, když mu bylo pouhých osm let. Vychovával jej otec, bankovní úředník, později úředník v cukrovaru, který se zajímal o literaturu a hořel pro ochotnické divadlo.

Syn zatoužil studovat herectví na DAMU, napodruhé byl přijat. Absolvoval v roce 1965 a přešel na studium filmové a televizní režie pro změnu na FAMU. Vidět jsme jej mohli ve filmech Fantom Morrisvillu, Jarní vody, Holka na zabití či Páni kluci.

Mezi nejznámější snímky, které režíroval, patří Jako jed, Antonyho šance, Bony a klid. V devadesátých letech natočil první polistopadový film v soukromé produkci, Tankový prapor. Jeho první manželkou byla lékařka a filmová herečka Heda Škrdlantová (76).

S tou druhou, Simonou Chytrovou, se seznámil roku 1987 v Moskvě. Olmer tu prezentoval snímek Bony a klid, Chytrová přicestovala s divadlem. „Náš začátek byl velmi temperamentní a hezký. Jednou večer mě Vítek táhl do hotelového pokoje takovýma dlouhýma chodbama a.

.. Bylo to šílený, ale krásný,“ popisuje počátky známosti ona. On dodává: „Já měl za sebou rozpad manželství, pil jsem, byl jsem naprosto vykolejený. Simona měla za sebou nepovedenou známost…“ Jeden jako druhý dali sbohem předchozím zkrachovalým vztahům a došli k závěru, že se k sobě hodí.

Svatbu si vystrojili hned na začátku divokých devadesátých let. Janinka Pinkasová A co by to bylo za herečku, kdyby nepronikla do filmů manžela-režiséra? Také Simona se záhy objevila v Olmerově Tankovém praporu, kde ztvárnila postavu věčně posmutnělé Janinky Pinkasové.

Viděli jsme ji též v nepříliš povedené komedii Playgirls. Manželům se narodil syn Vít (28), který dnes žije ve Francii, kde vystudoval politologii. O mámě prohlásil: „Moje matka pracuje vždy a všude.

Sedm dní v týdnu se nezastaví, protože má tolik aktivit: produkce, kostýmy, rodina. Je také velice precizní, takže když něco s otcem neuděláme pořádně, hned je oheň na střeše.“ Dodal, že vedle toho má jeho matka i velké srdce.

A co říká o manželce slavný režisér? „Simona má schopnost, vypěstovanou možná tvrdým gymnastickým drilem, zakousnout se do řešení problémů a neustupovat. Je empatická, má sociální cítění, miluje děti a psy.

Dovede být protivná, ale to přejdu, protože pozitivní vlastnosti převažují. Co mě na ní fascinuje: když coby kostýmní výtvarnice obléká herce. To je koncert. Během několika minut dovede vytvořit zajímavý typ, charakter, což je u nás stále nedoceněný kumšt, který má ale pro tvorbu filmu zásadní význam.

“ Další zkouška Simona je, podobně jako její Janinka Pinkasová, křehká, přičemž svět showbyznysu je tvrdý. „S tímhle se potýkám celý život,“ připouští. „Nemám dravost některých kolegyň, které jsou pro kariéru ochotné obětovat doslova vše.

Otázkou ovšem je, jestli jim to v konečném součtu přinese opravdové štěstí.“ Sama dobře ví, že cesty k pocitu spokojenosti či dokonce štěstí bývají dlouhé a trnité. V dětství jí záhy zemřel otec, nároky přísné matky ji přivedly až k mentální anorexii.

Aby toho nebylo málo, nelítostný osud před herečku postavil další těžkou zkoušku. „Viděla jsem, jak se ze silného mužského stává troska a myslela jen na to, jak mu pomoct,“ vypráví o manželově nemoci, která ji zase jednou dostala na úplné dno.

Režisér onemocněl cystózou, v těle se mu vytvářelo velké množství cyst, selhávaly mu ledviny a játra. „Dialýza mi ničila život dva roky, i když mi ho zároveň zachraňovala,“ vzpomíná na nejhorší chvíle svého života.

V pražském IKEMu, kde následně proběhla transplantace, režiséra zachránili definitivně. Játra začala po osmihodinové situaci fungovat ihned, s ledvinou to už tak růžové nebylo. „Každý den musím brát asi padesát prášků, ale to se nedá nic dělat. A taky musím chodit na pravidelné kontroly,“ říká Olmer. Přitom však může hrát tenis, plavat, přistihli ho i se sklenkou červeného vína.

Jeho žena se zhroutila až poté, co se dostal z nejhoršího.

Až tehdy na ni plně dolehla tíha starostí.

„Půl roku jsem byla labilní, nemohla jsem se soustředit,“ vzpomíná s tím, že už je to díky bohu pryč. .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...