Krutou havárii odnesla Věra Martinová více než padesáti stehy v obličeji!

Když se po návratu z nemocnice poprvé podívala do zrcadla, byl to hrozný šok!

Kariéra zpěvačky Věry Martinové (60) se rozvíjela přímo pohádkově. Ještě jí nebylo ani třicet let a už byla označována za královnu české country hudby. Potom přišla jedna osudná noc, jeden náraz – a svět se naprosto změnil!

Také vás může zajímat ...

Rodačka z východních Čech dostala svoji první kytaru už v osmi letech. Hned si ji oblíbila, jako by tušila, že to bude její nejlepší celoživotní kamarádka. Tehdy se ještě jmenovala Věra Šolínová.

Důvod, proč si své příjmení změnila na to, pod kterým ji známe dodnes – tedy Martinová (60) – je poněkud pikantní. Už když studovala na brněnské konzervatoři, zjišťovala, jaké možnosti k posměškům ono rodné příjmení přináší. „Dáte ‘u‘ místo ‘o‘ a už je to špatně a každý se směje,“ konstatovala.

Na radu hudebníka Karla Vágnera si tedy vybrala jiné umělecké jméno.

Spala vedle nelegální herny!

Od dětství v sobě měla Věra touhu ukázat světu, co se v ní skrývá. Trochu k tomu přispěly i ostatní děti. Věřina rodina nepatřila k těm nejbohatším a hodně financí tehdy spolykala dostavba domu. Jako malá si tedy zpěvačka nemohla dovolit žádnou pořádnou holčičí módu a chodila ve starých, často záplatovaných šatech.

Vrstevníci se jí za to vysmívali. Nenechala se tím zahnat do kouta a rozhodla se, že všem ukáže – a to se jí postupně podařilo. Na zmíněné brněnské konzervatoři studovala hru na svůj oblíbený nástroj, tedy na kytaru. Dostala místo u slavného orchestru Gustava Broma (+74), ale pak přišla nabídka, která ji nasměrovala do jiného žánru, k country.

Dívčí skupina Schovanky byla ve své době velmi populární a Věra k tomu jistě hodně přispěla. Se Schovankami hrála čtyři roky. Žila dost divoce, bydlela tehdy v Praze a ne vždy se jednalo o bezpečné zázemí. Často vzpomínala, jak například přespávala v malém pokojíčku vedle černé hazardní herny.

„Dost často jsem se v noci klepala strachy,“ přiznala. Nevěděla tenkrát, že přijdou chvíle, kdy ten strach bude mnohonásobně větší a změní se v čirou hrůzu!

Tvrdý a nečekaný náraz

Jedno varování osudu se dostavilo v roce 1986. Schovanky měly turné po Sovětském svazu a jeden koncert se konal nedaleko jaderné elektrárny v Černobylu. Tenkrát to ještě dopadlo dobře, protože se na místě nacházely před ničivou katastrofou, která zanedlouho následovala.

Stačilo, aby se termín posunul o deset dnů a Věra mohla být hodně blízko smrti. Tři roky nato se ale už přímému střetu s brutálním neštěstím neubránila. Ani tentokrát to nebyla její vina. V té době už Věra přešla na úspěšnou sólovou dráhu. Na vyřizování agendy a organizaci koncertů měla manažera, kterého si s sebou vzala, když odcházela od Schovanek.

Kromě toho byl onen muž i jejím řidičem. Jak se ukázalo, řidičem až příliš suverénním. Vychloubal se vždy, že i když na silnici riskuje, má prostě štěstí. Oné osudné noci ho ale neměl.

Vraceli se s Věrou z koncertu. Byla tma a silnice nebyla osvětlená. Kousek před Litomyšlí se náhle vynořila nečekaná velká překážka: obrněný vůz sovětské armády. Auto s Věrou a jejím manažerem do něho vrazili v plné rychlosti!

Šíleně pořezaný obličej

Žigulík, ve kterém Věra jela, byl doslova rozmačkaný. Byl zázrak, že nehodu přežila. Odnesla jí ovšem velmi těžkými a nepříjemnými zraněními. První chvíle po nárazu nikdy zpěvačce nevymizí z paměti. „Strašně jsem křičela,“ popisovala. „Všude bylo plno krve. Bušila jsem krvavýma rukama do skla.

Stáli tam ti vojáci, dívali se na mě a nikdo z nich mi nepomohl.“ Ven z auta jí dostal až řidič nákladního auta, které projíždělo kolem. V nemocnici v Litomyšli, kam se Věra dostala, se lékaři zhrozili nad jejím stavem, zejména nad tím, jak moc měla pořezaný obličej. Reálně hrozilo, že přijde dokonce o oko, ale to se naštěstí podařilo zachránit.

Její tvář ale byla krutě poznamenaná, a to tak moc, že před ní raději v nemocnici nejprve schovávali zrcadla. Až když se vrátila do domácího ošetřování, spatřila v zrcadle, jak vypadá.

Byl to pro ni děsný šok. „Viděla jsem tam někoho úplně jiného, to jsem vůbec nebyla já,“ líčila své první dramatické pocity. „Dívala jsem se na úplně cizí ženskou a neměla jsem ji ráda. Dohromady jsem měla v obličeji asi 54 stehů!“

Ještě dnes vidí jizvy!

Zoufalý stav a brutálně změněný vzhled se samozřejmě podepsaly na psychice zpěvačky. Poraněnou duši léčila antidepresivy. Rozhodně ale svůj život ani svoji kariéru nevzdala. Podstoupila několik plastických operací.

Protože levá tvář vypadala po nehodě lépe než ta pravá, po návratu před televizní kamery se intuitivně otáčela do záběru právě tou méně poškozenou částí obličeje. Celé dva roky po nehodě měla strach nastoupit do auta. Neustále se jí vracely vzpomínky na chvíle prožité hrůzy.

Jizvy, které Věře zůstaly, si později nechala odstranit laserem, ale i dnes, když se na sebe důkladně podívá do zrcadla, tak jejich stopy vidí. Postupně se jí podařilo vrátit se i na pódia přes své milované publikum.

Během další dekády už znovu úspěšně koncertovala a nazpívala i nové písničky.Smrti blízko byla pak ještě při teroristických útocích v New Yorku 11. září.

Tehdy tam Věra zrovna pobývala a nacházela se prý dokonce nedaleko zřícených budov Dvojčat. A nebylo to naposledy, co jí osud připomněl, jak je život pomíjivý!

Zpívala, i když bojovala s rakovinou!

Další těžký boj svedla Věra v roce 2004. Tehdy si nahmatala bulku na prsu. Vystrašilo jí to, ale překonala strach a nechala se vyšetřit. Jednalo se o rakovinu, ale naštěstí se na ni přišlo včas.

Ke slovu přišla nezbytná operace a po ní ozařování, během kterého zpěvačka prožívala depresívní chvíle. Nezlomilo jí to. Ani v této době, kdy se prala o život s nebezpečnou nemocí, nezapomínala na své publikum. Zrušila pouze dva koncerty, jinak ale vystupovala jako předtím.

Hodně jí to pomáhalo psychicky, protože díky pracovnímu vytížení nebyl prostor k trápení se nad tím, co hrozilo. Rakovinu porazila, ale jako každý vyléčený pacient ví, že se nikdy nejedná o konečné vítězství.

„Paní primářka mi po ukončení léčby řekla památnou větu, že teď už se budeme potkávat až do smrti, buď mé, nebo její,“ uvedla v jednom rozhovoru.

Potřetí se už prý nevdá!

První krátké manželství prožila Věra Martinová ještě před onou osudnou autonehodou. Jednalo se o produkčního z televize. „Hecovali jsme se, že se nikdo nechceme nikdy vdávat ani ženit, až jsme se z hecu vzali.

A vydrželo nám to dva roky,“ prozradila. Podruhé se provdala až po ní. Vzala si bubeníka Jaroslava Petráska, se kterým vydržela v manželství hodně dlouho. Před časem se ale rozešli a Věra se pak zamilovala do svého fyzioterapeuta Květoslava Zmrhala.

Třetí svatbu ale neplánuje. „Doufám, že na to nezapomněl, protože bych mu u žádosti o ruku řekla ne,“ uvedla loni v jednom rozhovoru. „Už jsem byla dvakrát vdaná a potřetí se vdávat nechci!“

Přála si miminko, ale nejprve se toho dost obávala!

Jako většina žen, i Věra si přála mít vlastního potomka. Ačkoliv prý často nakukovala do kočárků, neměla nejprve k těhotenství odvahu.

Jednoho letního večera, když se dívala na hvězdné nebe, rozhodla se ponechat vše přirozenému vývoji – a brzy opravdu přišla do jiného stavu! Narodila se jí dcera Anežka (26), se kterou má Věra skvělý vztah a společně si dokonce zazpívaly na pódiu!

Nejvíc se o ni zpěvačka bála na dovolené v Černé Hoře, kde Anežka dostala zápal plic, a bylo složité sehnat lékaře.

Další problémy jí na čas vyřadily z provozu!

Ještě jednou v životě se Věra musela poprat s vážnými zdravotními problémy. Mohla za to přepracovanost. Zpěvačka se ocitla v nemocnici se zápalem plic, k tomu se pak přidal zánět žlučníku, takže musela ležet dva týdny.

Znamenalo to zrušit nebo přerušit spoustu koncertů a do společenského života se Věra mohla vrátit až po určité době. I s touto překážkou se nakonec vyrovnala a znovu se objevila na pódiu, aby svými písničkami rozdávala radost všem, kdo mají rádi dobrou muziku!

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...