To, co nevidíme očima, můžeme vycítit šestým smyslem. A někdy to bolí.

Lidé, kteří mají nějaký psychický handicap, bývají často velmi vnímaví, víc než ostatní. Přesvědčila mě o tom moje neteř Simona.

Myslela jsem, že má záchvat

Už od doby dospívání měla Simona vážné duševní problémy a musela být několikrát umístěna v léčebně. To se opakovalo i v dospělosti. Po jednom jejím propuštění mě její matka – moje sestra – požádala, jestli bych si na pár letních dnů nevzala Simonu k sobě. Bydlíme na venkově, uprostřed lesů a klidné prostředí by prý neteři určitě prospělo. Neměla jsem s tím problém a tak Simona na týden přijela. Druhý den jsme se společně vydaly na procházku do lesa. Toulaly jsme se i po místech, kudy už jsem dávno nešla. Na jednom takovém místě, kde kvůli stromům bylo skoro neustálé šero, se neteř zastavila a začala se chovat podivně. Odmítala se pohnout z místa, třásla se a začaly jí téct slzy. Myslela jsem si, že má nějaký záchvat, ale Simona byla jen vystrašená a neustále ukazovala rukou pod sebe se slovy „tam dole“.

Poklad to nebyl

Dalo mi hodně práce Simonu z lesa odvést. To místo, kde téměř došlo k jejímu zhroucení, jsem si zapamatovala. Mluvila jsem o tom s manželem. Později, když neteř odjela, jsme se tam vypravili. Manžel tvrdil, že se tam třeba skrývá poklad a neváhal s sebou vzít rýč a lopatu. Skutečnost byla ale mnohem hrůznější. Pod lesní půdou jsme objevili lidskou kostru! K nálezu jsme samozřejmě přivolali policii. Vyšlo najevo, že se jedná nejspíš o oběť nějakého zločinu, ale už nejméně půl století starého. Totožnost pohřbeného člověka ani okolnosti jeho smrti se nezjistily. Simoně jsem o tom nálezu raději nic neříkala, protože by se na ní taková informace mohla podepsat. Běhá mi ale mráz po zádech vždy, když si vzpomenu, jak neteř na tom místě stála a jak stoprocentně vnímala, že se tam kousek pod zemí skrývá něco zlého.

Edita M. (50),Vysočina