Obtěžoval mě v práci kolega

Ani jsem si nevšimla, jak se chování mého kolegy změnilo. Jeho věčné osahávání jsem přičítala náhodě nebo omylu. Potom ale udělal něco, co mě nenechalo na pochybách.

Už jsem měla být pár měsíců v důchodu, ale mě se zůstat doma nechtělo. Co bych si mezi prázdnými zdmi počala? S kým bych si povídala? Vždyť bych se ukousala nudou. A tak jsem byla ráda, když mě můj šéf poprosil, abych zůstala a nikam neodcházela.

Také vás může zajímat ...

„Zlatuško, jste naše opora. Důchod vám neuteče! Nějakou tu korunu vám přidám,“ přemlouval mě, i když nemusel. Ráda bych mu vyhověla i zadarmo, jen aby ze mě nebyla důchodkyně.

Kolega mi dělal starosti

Moje kamarádky si doma libovaly, jenže měly vnoučata a partnery. Já měla jen dospělé děti, které stále jen někde cestovaly a užívaly si života. To za našich let nebylo! Ale samozřejmě jsem jim to přála a dokonce i nějakou tu korunu jim na ty jejich výlety přidala.

Od čeho by měly svoji mámu! Jedinou starost mi dělal můj dlouholetý kolega. Od té doby, co se rozvedl, byl jiný. Zamlklý a zamračený. Chvílemi mi přišlo, že mu snad přeskočilo v hlavě! Vařila jsem zrovna kávu, když se ke mně přitočil a přitiskl se břichem na moje záda.

Bylo to nepříjemné, ale myslela jsem, že je to jen omyl. Udělala jsem krok dopředu, ale on se mě držel jako mucholapka. Potom se zas otřel o moje rameno, nebo mě pohladil, jen tak mimochodem po mém dost velkém pozadí.

Všechno bylo neuvěřitelné!

Takových a podobných situací jsem zažila moc. Trvalo docela dlouho, než jsem si dokázala přiznat, že mě obtěžuje. Osahává! Bylo mi to trapné. Styděla jsem se. Vždyť jsem nebyla žádná krasavice.

Trápila mě nadváha a oteklé nohy. Kdo by mi něco tak neuvěřitelného uvěřil! Všichni se řeknou, že si vymýšlím. Svěřila jsem se svojí nejlepší kamarádce. I ta ale na mě koukala nevěřícně. „A nenamlouváš si to jenom?“ ptala se a mě do očí vyhrkly slzy.

Když mi ani ona nevěří, je to úplně beznadějné! Asi jí došlo, jak se cítím. „Promiň, nemyslela jsem to tak. Musíme s tím sprosťákem zatočit!“ řekla rezolutně a hned navrhovala, jak se mám zachovat. Bylo to ale všechno tak složité. Neuskutečnitelné!

Složitá pomsta nebyla nic pro mě

Nastražit kameru, propíchat pneumatiky… Nic z toho bych nedokázala! Nakonec jsem ji nechala fantazírovat a šla domů spát. Ráno jsem si dala do kabelky manikúru a šla statečně do práce.

Kolega už na mě číhal. Jen jsem vešla do kuchyňky, stál za mnou a začal mi něco šeptat do ucha. Cítila jsem jeho horký a ne zrovna voňavý dech. V ruce jsem svírala ty nejostřejší nůžtičky z mojí manikúry.

Když mi položil zezadu ruku na rameno, bodla jsem. Zařval jako lev. „Jauvajs! Co to děláš, Zlatuše?“ divil se a já mu s klidem odpověděla: „Nic, asi jsem se spletla. Myslela jsem, že mě osaháváš!“ Čekala jsem, jak budu z něčeho takového rozčílená.

Mně se ale líbilo, jak si drží ruku, z které mu kape krev. Zalíbilo se mi to hrozně moc! Už jsem nebyla oběť, ale mstitelka!

Začal se mě bát

Rozhodla jsem se, že pomstu dokončím. Jen co si ruku zalepil náplastí a sedl si ke stolu, nalila jsem si velký hrnek vroucí kávy a vydala se k jeho stolu. Kávu jsem mu vylila do klína. Znovu zařval jako lev.

Spíš jako lví smečka! Řval a já se mu omlouvala: „Promiň, nesla jsem ti na usmířenou kávu!“ Odpovědi jsem se nedočkala. Kolega utíkal do umývárny, kde si drahnou chvíli chladil rudé skvrny na nohách. A možná i jinde… Usmíření se nekonalo, ale obtěžování definitivně skončilo.

Kolega mě obcházel velkým obloukem, jako by měl zákaz přiblížení. Byla jsem spokojená. Bylo to jednoduché! Nepotřebovala jsem právníky ani policii. Poradila jsem si sama!

Zlata R. (63), Olomoucko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...