Petr Nárožný – Pedant a puntičkář začínal v roli konferenciéra

Jeho otec Petr byl synem carského plukovníka a v revolučním roce 1917 mu bylo osm. Před Stalinem ho zachránil velitel kadetní školy, když všechny studenty poslal lodí do Evropy. Vylodili se v Jugoslávii, kde se vyučil knihařem. Ve dvacátých letech pak odešel do Československa, kde požádal o občanství. V Příbrami vystudoval vysokou školu hutnickou a stal se inženýrem. Pak se zamiloval.

Do pokladní místního kina, kam hrozně rád chodil. Mladou dívku si vzal a měl s ní jediného syna Petra (80). Po válce v roce 1945, to bylo malému Petrovi sedm let, tatínek z obavy, že ho rudoarmějci odtáhnou do gulagu, odešel do ciziny. Zachránil si tím život, neboť většinu jeho přátel z exilu už nikdo nikdy nespatřil.

Také vás může zajímat ...

Maminka následovat otce nechtěla, a tak Petr vyrůstal jako jedináček jenom s ní. Od otce už nikdy žádnou zprávu nedostali a maminka se obětovala synovi. Nikdy se už nevdala a ani s nikým nežila. Petr už jako dítě hrál ochotnické divadlo v Osvětové besedě a zajímal se o historii, zejména pak o 2. světovou válku.

Ještě na gymnáziu s velkým zaujetím přečetl například dvoudílnou knihu Norimberský proces.

Rýsování kravínů ho nebavilo

Po maturitě chtěl na medicínu, dokonce trénoval pitvy na myších, ale nakonec si podal přihlášku na stavební fakultu. V polovině zkouškového období ho ale vyhodili, protože neprošel politickými prověrkami. Musel tedy na vojnu, kde mu začala jeho bujná kštice řídnout až o ni přišel úplně. Ale měl štěstí jinde. Jeden důstojník mu pomohl s návratem na studia.

Petr nakonec stavební fakultu ČVUT dokončil a v roce 1968 promoval. Nastoupil do projektové kanceláře Sdružení velkovýkrmen, kde rýsoval prasečince, kravíny a silážní věže. Tady se setkal s kamarádem, také stavebním inženýrem, Pavlem Bobkem (†76). Práce je nebavila a často byli od nadřízených peskováni za pozdní příchody.

Petr po čase dostal nabídku, aby moderoval vystoupení hudební skupiny Rangers. V roli konferenciéra uspěl na výbornou. Byl zábavný, vtipný a brzy se stal populárním. Díky Pavlu Bobkovi se pak v roce 1973 dostal do legendárního divadla Semafor. Členové skupiny Rangers mu jeho odchod dlouho měli za zlé a někteří s ním řadu let nemluvili.

V Semaforu přišla další nabídka, aby vytvořil komickou trojici s Miloslavem Šimkem (†63) a Luďkem Sobotou (75), se kterými si pak zahrál i ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Na prknech divadla zažil nejkrásnějších osm let své kariéry. Když Šimek ze Semaforu odešel, Petr využil nabídky na stálé angažmá do Činoherního klubu, kam nastoupil v roce 1980.

Právě tady se začal věnovat i charakterním rolím a podle jeho vlastních slov se mu otevřelo herecké nebe.

Rád třeba vzpomíná na roli vilného hraběte v Impresáriu ze Smyrny.

Krůček pro krůčku

Postupem času se z naprostého amatéra vypracoval na velmi úspěšného herce. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1969 v seriálu Pan Tau. Pět let nato si zahrál v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Díky tomuto filmu se zařadil do rolí cholerických hrubiánů a podivínů. Pak mu celkem dlouho trvalo, než se z této škatulky vymanil.

Přesto svým živelným hereckým projevem zaujal diváky i režiséry natolik, že v následujících dvaceti letech šel z role do role. Mezi jeho výrazné postavy patří například agresivní šéfkuchař v komedii Což takhle dát si špenát?, nebo nenapravitelný pedant v černé komedii Ten svetr si nesvlíkej. Zdeněk Svěrák (82) ho dokonce při psaní scénáře k filmu Vrchní, prchni!

viděl jako ideálního představitele hlavní role Dalibora Vrány a nabídl mu ji. Petr se na natáčení velmi těšil, ale Ladislav Smoljak (†78) si nakonec prosadil Josefa Abrháma (78). Působil na něj mnohem civilnějším dojmem. Přišli ale další filmy a seriály, kde Petr mohl předvést svoje herecké nadání a smysl pro humor. Kromě toho je i skvělým dabérem.

Svým osobitým hlasem namluvil také řadu kreslených postaviček z televizních večerníčků nebo seriál Mach a Šebestová. Po šedesátce zvolnil tempo a častěji než ve filmu se začal objevovat v televizních inscenacích a seriálech.

Vyzkoušel si, jaké to je zahrát si v sitcomu, jako byla Hospoda, nebo se vrátil i k moderování a to v zábavném televizním pořadu Zlatíčka.

Jeho lásky

Petr si svou vyvolenou Ivu Černou, s níž má syna Petra a dceru Kateřinu, bral v roce 1972. Jejich manželství patří k nejstabilnějším v showbyznysu. Jeho energická manželka si nad vším drží nadhled a nechybí jí smysl pro humor, což je spojuje. Díky ní také Petr změnil názor na syna, který je homosexuál.

Herec, který je pověstný tím, že je pedant a potrpí si na staré mravy, se s orientací svého potomka nemohl smířit. Odsoudil ho a nějaký čas se s ním nechtěl ani stýkat, dokonce ho chtěl vydědit. Nakonec ho ale přijal zpátky. V lázeňském městě Třeboň, kam Petr strašně rád s manželkou jezdí, si koupil apartmány. Jeden dal synovi, druhý dceři a třetí si nechal sám.

Takhle může být celá rodina aspoň občas pohromadě. Ze svého apartmánu má výhled rovnou na hřbitov a dole pod ním sídlí pohřební služba. Jak vidno, ani v pokročilém věku Petr neztrácí smysl pro humor a v Třeboni skutečně relaxuje. Chalupu by totiž nikdy nechtěl. Manuální práce ho nikdy nelákaly.

Takhle si užívá lázeňských procedur, prochází se v historickém centru nebo jezdí na kole po okolí. Ačkoli se dívá na hroby, život má stále rád. Těší se i z vnoučat Anny a Emmy, dvojčátek, která se narodila jeho dceři. Vedle rodiny má Petr i řadu zálib a říká se o něm, že je chodící encyklopedie. Historii se například věnuje každý den. Kromě toho je skvělý logik a matematik.

Na vojně si třeba z dlouhé chvíle počítal rovnice a matematické příklady. Také miluje motorky, se kterými je Ivě občas nevěrný.

.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...