Slavného krále komiků srazil politický režim na kolena

Dodnes je považován za krále komiků. Životní osud VLASTY BURIANA (†70) byl ale víc smutný než veselý a později hodně trpěl.

Jeho hlášky jsou i po více než osmdesáti letech nesmrtelné a na chuť jim přicházejí i mnohem mladší generace. Vlasta Burian (†70) se narodil jako Josef Vlastimil Burian 9. dubna roku 1891 v Liberci. Jeho otec Antonín byl už v té době nadšeným ochotníkem.

Také vás může zajímat ...

Když bylo malému Vlastovi deset let, přestěhovala se rodina do Prahy na Žižkov. Otec si našel práci jako výběrčí daní, svého syna ale vždy vedl k umění, a tak mu často dopřával návštěv Národního divadla.

Zpočátku to ale vypadalo, že se mu nakonec umělecké kruhy vyhnou obloukem. Říká se totiž, že ač jeho otec herectví miloval, nechtěl, aby bylo hlavním zdrojem synovy obživy. Burian na to ale v té době stejně neměl ani moc pomyšlení, zajímalo ho totiž něco trošku jiného.

Sport u něj vítězil na plné čáře

Sice jako dítě zpíval v kostele na kůru a rád chodíval na opery, jeho kroky ale směřovaly na obchodní školu, kde se vyučil obchodním příručím. Moc se mu ale nedařilo. Dobové články totiž říkají, že jeho prospěch byl vesměs nevalný, navíc mu dělalo problém se v novém prostředí adaptovat a byl často terčem posměchu.

Dětství a dospívání tak pro něho nejspíš bylo jedno velké trauma a možná i proto tak tíhl ke sportu, při kterém na to všechno mohl alespoň na chvilku zapomenout. Miloval fotbal a jako brankář hrával například za Unii Žižkov a Viktorii Žižkov, později za AC Spartu.

Vynikal také v cyklistice, hrál závodně tenis a boxoval. Říká se, že právě sport stál za jeho nevšedními kreacemi, které později předváděl před kamerou. Jenže s postupem věku začal rovněž zjišťovat, že herectví má přece jenom něco do sebe, a tak kromě sportu začal vystupovat i v kabaretech.

Jedna historka praví, že ho jeho otec donutil, aby ukázal, jaký komediální talent v něm dřímá. Když zjistil, že je Vlasta opravdu nadaný, v cestě za hereckou slávou mu už nebránil.

Utekl z armády

Ještě před první světovou válkou se stal členem Divadla na Vinohradech a Švandova divadla. Pak si ho všiml sám Karel Hašler (†62) a usoudil, že nejlépe mu bude jako komikovi. A měl pravdu, vzápětí se stal Burian miláčkem publika.

Pak ale vypukla první světová válka a i on musel narukovat do armády. Tam se mu ale vůbec nelíbilo a utekl. Začal objíždět kabarety, jenže ho dopadli, a tak chtě nechtě putoval do vězení. Nakonec však dostal amnestii a do té doby, než bylo po válce, hrál ve vojenské kapele.

Poté ale pro něj začaly vyložené žně. S nabídkami se divadla jen předháněla, nakonec ale režiséři usoudili, že to takhle dál nejde, protože nikomu nebude patřit.

Matku své dcery si za ženu nevzal

Herec tak neváhal a založil si vlastní divadlo, které se dlouhá léta těšilo velké popularitě. S pracovním úspěchem se dostavil i ten v soukromém životě. Zamiloval se do tanečnice Anny Emílie Pírkové (†65), která mu v roce 1912 porodila dceru Emilku (†84).

Za ženu ji ale herec pojmout nechtěl. A nebylo se ani čemu divit. O svoji dceru se totiž nestarala a veškerá péče tak zbyla na něho a jeho rodiče. V roce 1919 si ale všechno vynahradil.

Oženil se totiž se svou největší obdivovatelkou Františkou Červenkovou (†68), která se stala jeho životní láskou a věrně mu celá ta léta stála po boku, i když to nebylo zrovna jednoduché. S Františkou, které neřekl jinak než Nina, však žádné potomky neměli.

Jejich pouto bylo tak silné, že veškerá představení absolvovala s ním. Dokonce se říká, že když byla zrovna nemocná, nechal dát telefon na pódium, aby měla pocit, že je tam s ním.

Nástup zvukového filmu z něj udělal velkou hvězdu

Před kamerou poprvé stanul v roce 1923. Celkem se objevil ve čtyřech němých snímcích, veškerý svůj talent ale předvedl až ve fi lmu zvukovém. Jeho dvorním režisérem se stal Karel Lamač (†55) a později Martin Frič (†66).

Objevil se v takových trhácích jako například C. a k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, U pokladny stál, Ducháček to zařídí a řadě dalších. Za své výkony dostával tučné honoráře. V porovnání s ostatními herci té doby byl považován za hvězdu nebývalé velikosti.

Za jednu roli prý dostával celkem sto tisíc korun. Často byl ale kritizován. Bylo mu totiž vytýkáno, že fi lmy, ve kterých vystupoval, byly vlastně komedie jednoho muže. Ostatní herci mu neměli nejmenší šanci konkurovat, což se mnohým nezamlouvalo.

Vlastu Burianovi to ale očividně vůbec nevadilo. Žil si na vysoké noze patřičně si to užíval. S manželkou měli v pražských Dejvicích luxusní vilu s tělocvičnou a tenisovým kurtem. Pravidelně pořádal tenisové zápasy a přispíval sportovcům. Dokonce se pyšnil i osobním kuchařem. Pak ale rázem o všechno přišel.

Po válce se mu vše rozpadlo

Ačkoli před kamerami a na divadelních prknech rozdával jenom samou radost, doma tiše trpěl. Na vině byly maniodepresivní stavy. Často se uzavíral do sebe a nálady se mu střídaly jako na houpačce. Pouze práce a sport mu vždy dokázaly vrátit úsměv na rty.

Po druhé světové válce se vše ale ještě zhoršilo a prošel si hotovým peklem. V roce 1944 Němci zavřeli jeho divadlo, které bylo po válce znárodněno, a později byl obviněn z kolaborace.

Podle obžaloby měl ve své vile hostit nacisty, kvůli jejichž protekci mohl vystupovat v Národním divadle ve hře Prodaná nevěsta, zesměšňovat exilovou vládu v Londýně, bezin do svého automobilu měl získávat,v době, kdy byl na příděl, tedy nepoctivým způsobem, a zdravil nacistickým pozdravem.

Všechna tato obvinění byla pochopitelně vymyšlená, on ale proti nim vůbec nic nezmohl. V žaláři strávil nekonečné měsíce a celu sdílel s bývalými esesáky a kriminálníky. Není třeba podotýkat, že docházelo i k ponižování. Navíc musel zaplatit pokutu půl milionu korun.

Musel začínat od nuly, velký návrat se ale nekonal

Za tohle všechno prý mohla Lída Baarová (†86), do které byl léta beznadějně zamilován a kvůli které se chtěl údajně také rozvést. Podala proti němu výpověď pod výhrůžkou trestu smrti a také jeho velký přítel, ze kterého udělal herce, Jaroslav Marvan (†72).Nakonec byl přece jenom osvobozen.

Přišel ale o svou vilu, ve které se zřídila školka, měl pět let zakázáno hrát a své divadlo už nesměl obnovit. A tak se musel živit všelijak. Pracoval v severočeských dolech, několik let dělal poslíčka po horských chatách a v kuchyni škrábal brambory.

Těžká léta, kterými si musel projít, se však podepsala na jeho zdraví. Kromě toho začal také pít. V roce 1950 se sice ještě vrátil na divadelní prkna a na plac, kde se objevil například v úspěšné pohádce Byl jednou jeden král jako rádce Atakdále, jeho tehdejší sláva už ale byla v nenávratnu.

Už to nebyl ten komik, kterého všichni tak milovali

Místo energického baviče stál před diváky stařík s podlomeným zdravím. Od roku 1953 vystupoval v estrádách, které ho ještě dorazily. Měl problémy se žílami a otékaly mu nohy, a tak většinu představení musel odehrát už jen vsedě.

To poslední dokonce odehrál se zápalem plic, nemohl si totiž dovolit odmítnout, potřeboval peníze. Krátce nato zemřel doma na plicní embolii v náruči své milované ženy. Bylo 31. ledna roku 1962. Nina ho následovala pouhých devět týdnů po něm.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje šťastná hvězda

Váš oblíbený časopis Moje šťastná hvězda dostal novější kabátek! Můžete se těšit na nové rubriky, ještě více žhavých kauz, které hýbou českým showbyznysem, dojemné osudy filmových legend i pikantní lásky slavných. To vše už v tomto čísle!

Komentáře

reklama