Uprostřed hlubokých lesů se můžeme setkat s nebezpečnými bytostmi!

Stalo se nám to sice už před šesti lety, ale dodnes mě ten den děsí ve vzpomínkách. O víkendech jsme pravidelně s manželem vyráželi na různé túry. Byli jsme sice oba už téměř v důchodovém věku, ale díky dobrému zdraví a fyzické kondici jsme si to mohli dovolit. V onu sobotu nás cesta zavedla hluboko do nitra Šumavy.

Nevěděli jsme, kudy dál!

Ačkoliv jsme se řídili turistickými značkami, podařilo se nám bohužel nechtěně sejít z cesty. Po hodině marného hledání správného směru jsme si museli přiznat, že jsme zabloudili. V hustém tmavém lese slunce moc neprosvítalo, navíc bylo vidět, že i obloha se zatáhla. Vypadalo to, že se blíží bouřka. Ve chvíli, kdy už jsme se cítili zoufale, se mezi stromy objevilo jasné světélko – jako by někdo svítil baterkou. Ať už to byl kdokoliv, naznačoval nám, abychom ho následovali. V dané situaci jsme neviděli nic lepšího, než to světélko následovat. Nejprve to skutečně vypadalo, že jsme si pomohli, protože jsme se dostali z toho nejhustšího lesa na širší pěšinu. Světlo se od nás vzdalovalo stále rychleji, takže jsme museli přidat do kroku. Po chvíli jsme ale zjistili, že se nám nohy boří do bahna!

V obličeji měla krutý výraz!

Stačil jeden krok a byla jsem v tom bahně až po kolena. Manžel mě začal vytahovat. V tu chvíli se k nám světlo přiblížilo a já vykřikla hrůzou. Dívali jsme se totiž na záhadnou bytost, která vypadala jako lesní víla, ale jejíž obličej měl krutý výraz. Zapotácela jsem se a málem jsem přepadla dopředu. Manžel mě na poslední chvíli zachránil od pádu celým tělem do bažiny. V bahně mi nakonec zůstala jedna bota, ale hlavní bylo, že jsem se z té pasti dostala. Dali jsme se na útěk. Světlo nás chvíli pronásledovalo a pak zmizelo. Z lesa jsme se celí vyčerpaní vymotali až k večeru. S manželem se shodneme na tom, že nás tehdy do nebezpečného močálu chtěla nalákat bludička!

Dana L. (58), Plzeň