Ani když se kvůli lásce vzdáme všeho, nemáme jistotu, že nebudeme litovat.
Už na základní škole mi prorokovali velkou budoucnost. Byla jsem opravdu dobrá v přírodních vědách, hodně mě zajímaly, hlavně fyzika a chemie. V duchu jsem se viděla jako budoucí doktorka věd, která má na svém kontě i nějaké slavné patenty. Jenže sny se málokdy plní tak, jak si je člověk v mládí naplánoval. Přijde láska a je po snění. Přesně to se stalo i mně.
Zamilovanost nakonec vyhrála
Studovala jsem posledním rokem vysokou školu a měla jsem už nabídky z jednoho výzkumného ústavu. Těšila jsem se, jak mi všechno bude vycházet podle plánu. Pak jsem poznala Tomáše. Měla jsem do té doby nějaké vztahy, ale vždy byly pro mě až na druhém místě. S Tomášem jsem poznala, co to znamená zamilovat se naprosto bezhlavě. Měsíc poté, co jsme se seznámili, už jsme spolu bydleli a já otočila o sto osmdesát stupňů. Najednou nebyla tím hlavním moje vědecká kariéra, ale vztah s přítelem. Byl o sedm let starší a pracoval v jednom exportním podniku, kde ho také čekala úspěšná budoucnost. Nejprve jsem si to nechtěla připustit, ale pak jsme si otevřeně přiznali, že jeden z nás bude muset svoji práci obětovat ve prospěch toho druhého. A protože jsem to byla já, kdo byl více zamilovaný, rozhodnutí bylo jasné. Školu jsem sice dostudovala s mimořádnými výsledky, ale k údivu a zklamání všech, kdo se o mně po pracovní stránce zajímali, jsem se dalších plánů a snů vzdala.
Léta mi to dávalo smysl
S Tomášem jsme se vzali čtvrt roku po mé promoci. Měli jsme výhodu, že mu rodiče přenechali větší byt v dobré pražské čtvrti, zatímco sami se odstěhovali kousek za Prahu. Bylo tedy jen přirozené, že do roka po svatbě se nám narodila dcera a za další dva roky syn. Tomáš svůj život opravdu podřídil kariéře a já se mu k tomu snažila vytvářet to nejlepší zázemí. Občas jsem se přistihla, že myslím na to, co by bylo, kdybych dál pokračovala podle životního plánu. Většinou k tomu docházelo tehdy, když jsme se s Tomášem trochu pohádali nebo když jsem měla práce doma a s dětmi až nad hlavu. Při pohledu na zdravou, šťastnou rodinu měla pro mě moje oběť smysl. Nestěžovala jsem si. Netušila jsem, že takhle to ovšem nebude napořád. Byli jsme spolu už skoro dvacet let, obě děti nám úspěšně studovaly na prestižním gymnáziu a především na synovi jsem viděla, že možná půjde v mých stopách – a na rozdíl ode mě někam dojde.
Byla to rána přímo do srdce!
Jednoho dne jsme se s Tomášem pohádali tak, jako nikdy předtím, kvůli naprosté hlouposti. Už pár týdnů jsem vnímala, že mezi námi panuje napětí, ale doufala jsem, že nějak odezní. Syn a dcera tehdy zrovna naštěstí nebyly doma. Jinak by se staly svědky toho, jak si Tomáš najednou začal balit věci do velkých tašek. Zaraženě jsem ho pozorovala. Do očí mi pak řekl, že odchází. Důvod neuvedl. Neměla jsem sílu ho zadržet. Dětem jsem se pak snažila namluvit, že se nic neděje. Bohužel mi to zanedlouho vyvrátil přímo syn, který mi řekl, že viděl Tomáše s nějakou mladou ženou. Potvrdil mi to pak i sám Tomáš. Oznámil mi, že podal žádost o rozvod. Byl to šok, krutá bolest, tvrdé vystřízlivění po tolika letech manželství. Nelítostný krok od člověka, kterému jsem obětovala své životní sny. Měla jsem alespoň tolik hrdosti, abych tenhle rozsudek přijala se vztyčenou hlavou. Děti naštěstí stály při mně, ale zdálo se, že Tomášovi je to jedno. To nejhorší ale přišlo tehdy, když jsem se dozvěděla, že manželova nová partnerka je studentkou, že chce dělat právnickou kariéru a Tomáš jí v tom bude podporovat. Myslím, že takový výsměch osudu jsem si opravdu nezasloužila!
Zuzana H. (47), Praha
