Žila jsem v chatrném domečku s otcem opilcem a nespolehlivým přítelem.
Sklouzli jsme do dluhů. Byla jsem zoufalá! Bylo mi líto souseda, protože měl za ženu nesympatickou hysterku. Ale ani já jsem se nemohla chlubit vzorným rodinným životem. Občas jsem se dívala z okna do sousední zahrady a v duchu jsem mu říkala: Kamaráde, my jsme tomu ale dali na frak, oba.
Přitom to byl docela pohledný chlapík, ovšem týraný každodenními starostmi, zlou ženou a patrně i finančními problémy. O těch jsem toho pochopitelně mnoho nevěděla, ale občas za mnou dolétly do obýváku nebo na zahradu útržky hádek, ze kterých vysvítalo, že sousedova rodina rozhodně nemá, co se týká peněz, na růžích ustláno.
V té době si lidé v naší ulici domky svědomitě vylepšovali, vilky se pyšnily novými střechami, vkusnými fasádami. Náš baráček ovšem dál chátral, ten vedlejší na tom nebyl o mnoho lépe. Podle mě sousedka neuměla hospodařit, zkrátka vyhazovala peníze z okna.
O té rodině jsem toho věděla dost, ne snad, že by mi o svých životech dlouze vyprávěli, ale leccos jsem vyslechla. Prostě sedíte na dvorku, před sebou dvojku bílého, pomalu se stmívá a z vedlejší zahrádky, jen napůl skryté za starými ovocnými stromy, se ozývá nadávání a láteření, pronášené vysokým protivným hlasem.
Hlubší hlas čas od času, ne často, něco nesměle namítne, ale hned je překřičen. Ale i oni toho hodně věděli o nás, ze stejného důvodu. Z otevřeného okna nebo ze zahrady se sem tam něco ozve, však to znáte.
Mně bylo tehdy sedmatřicet a sdílela jsem malý domek, který nám odkázala bezdětná prateta, s otcem a tehdejším přítelem Ríšou. Ani jeden, ani druhý nebyli svatí. Otec pil. A ne kvůli tomu, že maminka umřela, to by ještě vyznívalo poměrně ušlechtile, jenomže on pil i za jejího života.
Prostě odjakživa. Zlobila jsem se na něho mimo jiné i proto, že dával špatný příklad Ríšovi. No a co říci o Ríšovi? Princ na bílém koni to nebyl ani v nejmenším. Nějak jsme na sebe zbyli, Ríša a já. Byli jsme spolužáci na střední, pak se naše cesty rozdělily, a když se znovu sešly, začali jsme spolu chodit, protože jsme oba byli sami a zahořklí.
Ríša se ke mně před rokem nastěhoval, otec nic nenamítal, naopak, v každém chlapovi viděl potenciálního kumpána, který s ním bude pít, hrát karty a chodit do hospody. Proti tomu zase nic nenamítal Ríša.
Musela jsem se smát, když mi ženské v samoobsluze říkaly, že mi závidí, že mám dva chlapy v baráku. Nemusím mít prý starosti, když se něco rozbije, jeden nebo druhý to opraví. Jen jsem vzdychla. Vzpomněla jsem si, jak otec propil i hodiny s kukačkou po pratetě.
Táta i Ríša byli nezaměstnaní, a tak jsem veškeré výdaje našeho kuriozního trojlístku hradila já z platu účetní. Ti dva trávili čas tak, že po snídani si otec pustil televizi a díval se na seriály, a když se kolem poledního probudil Ríša, díval se s ním.
Ohřáli si oběd, který jsem brzy ráno uvařila, otec pak odešel do hospody. Ríša někdy přes zákaz s ním, jindy si šel znovu lehnout nebo telefonoval s nejlepší kamarádkou. Ano, Ríša měl ještě ke všemu nejlepší kamarádku, které se se vším svěřoval, protože jen ona mu rozuměla.
Povídali si celé hodiny. Kdyby nebyla zadaná, tak nevím, jak by to dopadlo. Možná to vypadá, že byl Ríša obyčejný pitomec, ale tak bych to neřekla. Nejchytřejší kluk z naší třídy to býval, jenže časem nějak rezignoval, měl pocit, že se na něj všichni vykašlali.
Matka zmizela s milencem někam do exotických krajů a snoubenka mu krátce před svatbou dala kopačky. Mně na Ríšovi záleželo, doufala jsem, že se kvůli mně změní. Všechno nakonec nasvědčovalo tomu, že se fakticky mění.
K horšímu. Někdy se ale přemohl a pokusil se uvařit něco k večeři anebo třeba spravil vypadávající kliku. To byly chvíle, kdy jsem ještě zkoušela věřit, že bude líp. Dluhy narůstaly. Udělala jsem tátovi a Ríšovi přednášku na téma, že si už opravdu musí najít práci, oba, a šla na zahradu pro kadeřavou petrželku do bramboračky.
shutterstock_400588726
Když jsem se vrátila, byli za vrátky, na cestě do hospody. Vím, že se řvát jak na lesy nemá, že je to trapné, ale tehdy jsem na ně ječela jako kotoučová pila. Přidali do kroku a kvapně zmizeli za rohem. Zhroutila jsem se na židli.
Vtom někdo klepe. Otevřela jsem, za dveřmi stál soused, kulil překvapené oči a ptal se, jak mi může pomoci. Odpověděla jsem, že mně už nikdo pomoct nemůže, můj život je v troskách, a ronila krokodýlí slzy.
Zachoval se úžasně. Ihned našel papírové kapesníky, jeden mi podal. Udělal mi kávu a pak si ke mně přisedl. Řekl: "Zdá se mi, že to nemáte jednoduchý." Slzy mi padaly do kafe, když jsem odpovídala: "Však vy taky ne.
" Bylo fajn, že jsme se litovali navzájem. Vyprávěl, že jeho žena si zrovna našla milence a dokonce se k tomu drze přiznala. Odůvodnila to tím, že žije s bábovkou a bačkorou a hledá pořádného chlapa.
"Prý jsem moc hodnej," smutně dodal můj společník. "Vaše žena by zasloužila vyválet v dehtu a peří," usoudila jsem. "Copak jí není líto Barunky?" divila jsem se. Měli spolu tříletou holčičku.
Asi týden nebo čtrnáct dní nato jsem po příchodu z práce našla Ríšu doma, ale úlevu, že není s tátou v hospodě, vystřídal vztek. Seděl v obýváku s tou svou nejlepší kamarádkou, vylívali si jeden druhému srdce.
Ona brečela, že se rozešla s jakýmsi Robinem, on přizvukoval, že je život mizernej a že si všechno představoval jinak. Na stole stála prázdná lahev, druhá byla téměř prázdná. Ríša sahal té ženské na koleno.
Byla to pro mě poslední kapka, představa, že v této situaci pobíhám kolem sporáku, vařím večeři a cpu prádlo do pračky, byla absurdní. Vyhodila jsem ho s tím, že když je teď jeho nejlepší kamarádka volná, může ji následovat.
Odešli ruku v ruce, dokonce si vzali i tu druhou lahev, ačkoli v ní bylo tekutiny jen na dně. Události dostaly spád. Za několik dní mi jekot ze sousední zahrady prozradil, že mladá paní sbalila sobě i Barunce věci a vyrazila za lepším životem, protože manžel ji už nudil.
Tentokrát jsem ho viděla zhrouceného zase já, seděl v zahradě, hlavu v dlaních. Přinesla jsem mu tam kávu a papírové kapesníky. Podíval se na mě a oba jsme se začali smát. Když jsme dopili lahev, kterou někde vyhrabal, oznámila jsem mu, že mně hodní lidé vůbec nevadí.
A takhle vlastně začal náš vztah, teď už dlouholetý. Radek se přestěhoval ke mně (neměl to daleko), zatímco vedle teď bydlí jeho bývalá žena s dcerou a bůhvíkolikátým milencem. Radek je ideální manžel.
Je pracovitý, opravovat a zvelebovat dům ho nesmírně baví. Má romantickou duši, nejenže mi nosí květiny, ale ještě je i pěstuje v naší zahrádce, má vynikající výsledky. Osvobodil naši rodinu od dluhů. A ta nejlepší věc, která se nám podařila, je dcera Andrejka.
Vlastně se nám daří úplně vše, na co sáhneme, jenom s jedinou výjimkou. Nedokázali jsme přimět mého otce, aby si našel práci a změnil svůj skandální životní styl. A tak se dědeček dodnes dívá od rána na seriály a večer chodí do hospody, odkud se nejistým krokem vrací kolem půlnoci.
Při tom zpívá a ruší spící ulici. Milena R. (50), České Budějovice.
