Odmalička se psů trochu bojím, zvláště těch velkých bojových plemen. Když se jeden takový přistěhoval do našeho domu, radost jsem z toho neměla.
Nevítaný nájemník
Po smrti manžela bydlím v našem bytě už léta sama. Asi před pěti roky se do našeho domu přistěhoval nový soused. Moc věcí s sebou neměl, ale zato si přivedl psa. Vypadal jako bestie – ne moc velký, ale svalnatý, černý, s velkými zuby, od pohledu zabiják! Nevěděla jsem přesně, co je to za plemeno, ale bylo mi jasné, že to je nějaké agresivní bojové.
Když otevřel tlamu, vypadalo to jako brána do pekla. A tohle nám teď bude pobíhat po domě! Ke všemu se nastěhoval do bytu jen ob jedny dveře od mého. Neměla jsem z toho pražádnou radost. Než jsem vyšla ven, třeba na nákup, sledovala jsem domovním kukátkem chodbu a napínala uši, jestli se tam zrovna soused se psem nenachází.
A když už nebylo vyhnutí a my se třeba v domě nebo před ním potkali, vyhýbala jsem se tomu zvířeti velkým obloukem. I když mě soused, který viděl, jak se psa bojím, často ujišťoval, že jeho Hary je hodný a nikomu nic neudělá, nebylo mi v jeho přítomnosti zrovna dobře.
Nešťastný pád
Všechno se ale změnilo jednoho listopadového dne. Bylo už k večeru, dost pošmourno, pršelo a fičel ostrý vítr, ale já si potřebovala dojít nakoupit pár nezbytných věcí. Rychle, než mi obchod zavře, říkala jsem si, a v tom shonu jsem špatně šlápla na práh a svalila se v předsíni na zem. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to, zabránila mi v tom ostrá bolest v kyčli.
Polilo mě horko. Co teď? K telefonu se nedostanu, ten zůstal v kuchyni – a dcera má přijet až někdy za tři týdny! Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale pak jsem uslyšela v chodbě za dveřmi nějaký hluk a zkusila jsem zavolat o pomoc. Vzápětí mě vyděsila rána na dveře a silný štěkot! No nazdar, to je určitě Hary! Ještě že se nemůže dostat dovnitř… Ale to už jsem slyšela hlas jeho pána, jak psa uklidňuje. Povzbuzena jsem znovu zavolala „Pomoc!“
Pak jsme se přes dveře domluvili, že zavolá sanitku a policii, aby mohli dveře otevřít. „Ale toho psa si, prosím, zavřete doma!“ řekla jsem ještě, i když v té chvíli mi došlo, že možná nebýt Haryho, jeho pán by mě možná ani neuslyšel. U bytu mám bytelné dveře, i takhle jsme na sebe museli hodně křičet…
Můj chlupatý zachránce
Soused pak u mých dveří čekal, až přijede pomoc. Dala jsem mu telefon na dceru, aby jí zavolal, co se stalo a odvezli mě do nemocnice. Zlomila jsem si krček stehenní kosti a léčba a následná rehabilitace se trochu protáhly. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já se mohla vrátit domů. Když jsem o berlích vstoupila do bytu, byla jsem šťastná, že jsem konečně zpátky. Hned ten den u mě zvonil soused a ptal se, jestli něco nepotřebuji.
Řekla jsem mu že ne, už jsem byla domluvená s dcerou, ale že mu moc děkuji za pomoc. A že nebýt jeho Haryho, kdoví, jak by to se mnou dopadlo. Díky tomu jsem i překonala svůj strach a dnes už jsme s Harym kamarádi – přesvědčila jsem se, že je to opravdu hodný a vychovaný pes. A navíc mi nejspíš zachránil i život!
Magdalena (71), Pardubice
