Dohodli jsme se, že se ten z nás, kdo zemře jako první, ozve z onoho světa.
Se Zdeňkem, mým mladším bratrem, jsme k sobě vždy měli velmi blízko. Věkový rozdíl mezi námi byl devět let, takže jsem kdysi brášku brala trochu jako novou panenku na hraní. Ochranitelský postoj staršího sourozence mi zůstal až do dospělosti, i když ho Zdeněk vlastně moc nepotřeboval. Dokázal si většinou se vším poradit sám, rozhodně to nebyl žádný nerozhodný uplakánek.
Bláznivý slib
Často jsme se vídali i poté, co jsem se vdala a měla děti. Zdeněk, který se do ženění moc nehrnul, bydlel nedaleko ode mě. Vedli jsme spolu hovory na různá témata, včetně nejrůznějších záhad a tajemných úkazů. Jednoho dne přišla řeč i na posmrtný život. Přiznala jsem bratrovi, jak ráda bych věřila tomu, že se naše duše opět vrátí na svět v jiné podobě. On odpověděl, že by mu možná stačilo, kdyby prostě něco pokračovalo po smrti. Znovu se narodit by se nemusel. Tohle téma jsme pak rozebírali docela často, zejména tehdy, když zemřel někdo z našich známých nebo příbuzných. A jednoho dne jsme si slíbili dost bláznivou věc: ten z nás, kdo zemře dřív, přijde dokázat tomu, kdo ho přežil, že smrtí nic nekončí. Pokud to tedy bude pravda.
Nesl to statečně
Brali jsme to spíš jako odlehčující zábavu, protože pokud něco v naší rodině platilo, byla to dlouhověkost. O to větším šokem pro mě jednoho dne bylo, když jsem se od matky dozvěděla, že Zdeněk je vážně nemocný. Sám neměl odvahu mi to říct a vyslovit přede mnou to děsivé slovo „rakovina“. Tajil to vlastně před většinou lidí a teprve, když skončil v nemocnici, vyšlo rychle všechno najevo. Spěchala jsem za ním celá vyděšená. Před nemocnicí jsem se dala dohromady, nechtěla jsem, aby mě Zdeněk viděl nějak rozhozenou nebo se slzami v očích. Bratr se tvářil statečně, ale protože jsem ho znala jako nikdo jiný, tak jsem samozřejmě vycítila, jaký má strach. Bylo mu teprve šestatřicet let. A i když žil sám a neměl děti, věděla jsem o spoustě jeho dalších plánů. Všechno teď bylo v ohrožení. Na závěr mojí návštěvy mi Zdeněk připomněl naše rozhovory o posmrtném životě. Chtěla jsem rychle převést řeč na jiné téma, ale on zdůraznil, že slib, který mi dal, dodrží. Jako by už tušil, že průběh nemoci bude opravdu rychlý.
Měla jsem vidiny
Prognóza doktorů zněla velmi nepříznivě, nemluvili ani o rocích života, ale jen o měsících. Proplakala jsem kvůli bratrovi několik nocí, tím spíš, že jsem viděla, jak se jeho stav opravdu rapidně zhoršuje. Konec přišel ještě dříve, než lékaři předpokládali. Jednoho dne mi zavolala matka a já už předem věděla, jakou zprávu mi oznámí. Zdeněk nechtěl mít pohřeb, takže se konala jenom smuteční hostina v úzkém rodinném kruhu. Myslela jsem v té době na bratra skoro dvacet čtyři hodin denně. Několikrát se mi zdálo, že jsem ho spatřila na ulici nebo dokonce u nás v bytě, ale vždy šlo o pouhé vidiny z vyčerpání. Tak uplynulo několik měsíců. Rána v srdci po ztrátě drahého sourozence byla stále silná. Jednoho letního večera jsem se vracela domů z odpolední směny. Už jsem byla blízko domova, když se náhle prudce ochladilo a já uslyšela šepot, v němž jsem poznala Zdeňkův hlas!
Hlas měl pravdu
Nezjevil se mi žádný duch, neviděla jsem žádné světlo nebo něco podobného. Naslouchala jsem jen hlasu svého bratra, který mi říkal, že smrtí opravdu nic nekončí, ale že zpátky se v žádné podobě nevrátí. V tom jiném světě prý vidí i do budoucnosti toho našeho – a aby mi dodal důkaz o tom, že jeho duše někde dál přetrvává, prozradil mi, že se brzy stanu babičkou. Byla jsem tím divným zážitkem úplně omámená a myslela si, že se mi to asi jen zdálo. Týden nato mi dcera opravdu oznámila, že čeká s přítelem dítě. Věřím tomu, že jsem opravdu slyšela Zdeňkův hlas a chci doufat, že se s bratrem po své smrti znovu setkám!
Kateřina L., (47), Liberec
