Starala jsem se o maminku, zatímco si moje sestra užívala v cizině. Nevyčítala jsem jí to, ale když mě chtěla připravit o střechu nad hlavou, zavolala jsem si na pomoc právníka.
Pokud jsem měla celý život z něčeho strach, tak hlavně z toho, že jednoho dne přijdu o milované rodiče. Maminka s tatínkem pro mě vždy byli jako kotva, přístav, do kterého jsem se vracela, i když jsem byla dospělá a měla jsem nějaká trápení.
Nikdy se nestalo, že by mi táta neporadil nebo mamka neobjala a nedodala mi sílu se poprat s osudem. Moc dobře jsem věděla, že až jednoho dne bude potřeba se o ně postarat, budu to právě já, kdo se toho ujme.
Pro rodiče byla sestry návštěva vzácností
Moje sestra Radka totiž vždy byla taková „mouchy snězte si mě“ a raději se věnovala sama sobě než rodině. Vlastně ani domů nikdy nepřivedla žádného partnera, protože s málokým vydržela déle než půl roku.
Navíc hned, jak to šlo, vylétla z hnízda a za rodiči jezdila na návštěvy jen opravdu zřídka. I proto pro ně byla „vzácnější“, a namísto toho, aby je to trápilo, se ji snažili co nejvíce rozmazlovat. Když už přece jen přijela, byla to pro rodiče velká událost.
Starala jsem se o mámu do posledního vydechnutí
Nějak jsem se s tím během života smířila a brala to jako holý fakt. Snažila jsem se si to urovnat v hlavě tak, že já si alespoň rodičů užiji, co nejvíc to půjde, a nebudu jednou litovat toho, že jsem na ně kašlala. Proto pak, když to opravdu přišlo, jsem byla připravená.
Děti jsem měla dospělé, chtěla jsem jim jít příkladem, a tak jsem svůj byt dala synovi a po smrti tatínka, když už zůstala jen maminka, která se špatně pohybovala, jsem se přestěhovala k ní do našeho starého domku. Dodnes nelituji, že jsem se o ni do posledního vydechnutí starala. To jsem ještě netušila, že po maminčině smrti nastane peklo.
Nepřijela, ani když maminka umírala
Odcházení maminky jsem nesla opravdu velice těžce. Byla jsem už roky rozvedená, a tak jsem měla pocit, že jsem na to úplně sama. Nejvíce mě srazilo na kolena to, že se sestra ani neuráčila alespoň na poslední týdny, které mamince lékaři dávali, přijet z ciziny domů a být tu s námi.
Mamka ji do poslední chvíle omlouvala s tím, že to má těžké, že žije s partnerem v cizině a musíme na to brát ohled. Byla už chudák opravdu unavená a ani já neměla sílu se s Radkou po telefonu dohadovat.
Místo truchlení jsme rozpoutaly bitvu
Její partner měl totiž v Anglii tři děti z bývalého manželství, vedl tam menší firmu a zkrátka ona tam zůstala s ním. Přitom ani nepracovala a neměla jiné závazky, takže jí nic nebránilo přijet a rozloučit se. Jenže jakmile maminka umřela, najednou si ten čas našla.
V tu chvíli mi došlo, že jediné, co sestru skutečně zajímalo, byly peníze a pozůstalost. Já jsem si tehdy naivně myslela, že maminka v závěti nechala domek mně a sestře byt, který se pronajímal. Právník mě ale šokoval s tím, že závěť nebyla dlouho aktualizovaná, a tak se budeme muset se sestrou dělit.
A ta celá natěšená přijela do Česka, aby si urvala co největší kus z dědictví. Radka si představovala, že sem budou jezdit jako na chalupu. Sanžila jsem se jí vysvětlit, že toto je můj domov, jenže marně.
Následující měsíce pro mě byly naprosto psychicky vyčerpávající. Naštěstí jsem měla skvělého právníka, který sestru přiměl k dohodě. Jí zůstal byt, mně domek. A naše vztahy? Tak ty jsou na bodu mrazu.
Silvie F., 60 let, Teplice
