Byla jsem hloupá, a pokud to smím říct, tak jsem úplně byla blbá. Propadla jsem velké iluzi a draze za to zaplatila. Teď jsem finančně na dně, ale chci bojovat.
Když se na internetu objevil inzerát, bylo jasné, že mě to bude zajímat. Abstinent, nekuřák, muž s vyřešenou minulostí a otevřenou budoucností. Má za sebou pár vztahů a dost zklamání, ale věří, že najde tu pravou spřízněnou duši. Já měla duši bolavou. Moc bolavou.
Odstartovaly to děti
Když nás Martin opustil, protože si našel jinou, samozřejmě mladší, děti se kolem mě semkly. „Mami, nemůžeš zůstat sama. To by bylo to nejhorší!“ pustil se do mě nejstarší Roman. „Jasně,“ přidala se prostřední dcera. „Jo, jo,“ hulákala ta nejmladší.
„Jsi moderní ženská, jdi na to moderně!“ A vnuk Románek na mě mrkal. „Babi, všechno tě to naučím, chceš?“
Brala jsem to jako hru. A jako babička si přece musím hrát s vnoučaty, to je úkol babiček a mně to fakt dělalo radost. Už jsem nečetla těm prckům pohádky, které tak rádi poslouchali. Teď mě začali učit jak s počítačem.
Nepotřebovala jsem ho v práci, nepotřebovala jsem to k životu, asi jsem taková podivná menšina, druh na vymření. Já radši knížky, kterými si můžu listovat než číst, žádné čtečky a takové ty vymoženosti. Ale pokrok nezastavíš, říkala i moje babička a to po ulicích jezdilo jenom pár aut a o televizi se jí ani nezdálo.
Že tenhle můj problém odstartovaly děti, to jim nemůžu vyčítat. Myslely to se mnou dobře. Jenom jsem se zbláznila a teď se za to proklínám, a taky se stydím.
Osahával si terén, šacoval své šance
Karel na fotce ve svém profilu vypadal tak trochu zranitelně. Ale byl to docela fešák, příjemná tvář, milý úsměv. Když jsem se mu přiznala, že jsem vlastně na internetu nováček, povzbuzoval mě. „Nevzdávej to, srdíčko,“ psal.
„Taky se s tím docela potýkám, ale díky téhle seznamce jsem poznal Tebe a cítím, že jsme propojeni víc než touto anonymní sítí.“ Ježíši, těmhle kecům jsem naletěla! Teď už vím, že mě tím „srdíčkem“ chytil sítě.
Kroužil svými slůvky kolem mě jako kolem kořisti. Kdybych to bývala tušila, že jsem kořist! Kdybych si s ním mohla hned promluvit, asi bych dopadla jinak. I když trochu o tom pochybuji. Ale byl z dálky, tak jsme se nemohli hned potkat.
Jenomže se náhle objevil, smutný, zdrcený, „Takhle jsem si to nepředstavoval,“ omlouval se, že naše setkání je letmé. Příště se zdrží déle, ale teď musí přece zařídit pohřeb svého strýce.
„Možná budu něco dědit, nikoho jiného neměl“ řekl, „ale to není důležité. Mnohem důležitější je zařídit poslední věci člověka.“ Neměl na pohřeb, tak jsem mu půjčila nějakých dvacet tisíc.
Hloupost na druhou
Samozřejmě, že jsem nechtěla žádný papír, nějaký úpis či co. „Mami, šílíš?“ ptal se mě Roman. „Vždyť je to takový slušný člověk,“ bránila jsem se. „Přece si nějaký podvodník nebude vymýšlet pohřeb příbuzného, to je přece něco jako rouhání. To žádný slušný člověk prostě neudělá!“
Ještě teď mám před očima Romanův soucitný a smutný pohled zároveň. „Dělej, jak myslíš,“ vzdal to můj syn. Kdyby trochu víc bojoval, asi by věci nemusely dojít tak daleko. Jenže, jak se znám, kdyby trochu víc bojoval, zatvrdila bych se. Jsem docela tvrdohlavá. A když se tvrdohlavý člověk zamiluje, tak je to docela problém. A já se zamilovala.
Když mi přišly na účet peníze, které jsem půjčila Karlovi na strýčkův pohřeb, měla jsem klid v duši. „Tak vidíš,“ řekla jsem Romanovi. „Mami, jsem špatný syn, když mám o tebe strach?“ zeptal se. A až teď mě tak věta bolí. Po tom všem, co se pak stalo.
Karel se najednou zastavil v našem městě a pozval mě do kavárny. Rande v tolika letech. Byla jsem nervózní, jako by to bylo moje první. Bylo to milé, příjemné odpoledne. Plné smíchu, který jsem zase objevila. Jeho historky byly skoro neuvěřitelné.
Učitel, který si chtěl splnit svůj sen a vylézt na Everest. Jenomže pak ho nevolnost zastavila už v prvním táboře, takže celý sen skončil banálními zažívacími potížemi. Rád by za mnou jezdil častěji, než se bude moci do našeho města přistěhovat. Jenže jeho auto je teď na odpis a shání něco dostupnějšího, ještě to bude trvat.
„Ale nějak to dám dohromady, buď v klidu,“ smál se. Loučili jsme se jako milenci. Fakt úžasný chlap. Snový! Nic jako můj bývalý. Z Karla čišela energie. Když přišel mail, že se to nepodařilo sehnat peníze, že mu chybí asi osmdesát tisíc, bylo mi hrozně.
„Pošlu ti kolik potřebuješ,“ odepsala jsem. „Lásko, to snad nemyslíš vážně,“ odpověděl obratem. „Chci to tak!“ napsala jsem.
A vy jste kdo? ptala se
Tu ženu jsem viděla poprvé v životě. Netvářila se zrovna přátelsky, ale pozvala jsem ji dál. Už v předsíni se mě zeptala, jestli už u mě byla policie. A pak se mě zeptala kdo jsem. Podivná návštěva. Divná otázka. Ale nakonec jsem jí nabídla kávu a sedli jsme si v kuchyni, takové ženské prostředí.
Dana mi vyprávěla svůj příběh. O snu, který chtěla ještě prožít. „Co nám asi tak zbývá?“ ptala se. „Sny, že potkáme nějakého solidního chlapa,“ odpovědla si. Kývala jsem. Stejně jako na její otázky, jestli jsem Karlovi dala nějaké peníze. „Všechno mi vrátil,“ řekla jsem.
Ta ženská mi připadala jako blázen. „Taky si půjčil na pohřeb tetičky?“ ptala se ironicky. „Ne, byl to strýček,“ zalapala jsem po dechu. „Oprava střechy? Za sto tisíc? Bude to přece hnízdečko lásky!“ Vykulila jsem oči. „Na auto to bylo tak nějak,“ hlesla jsem. Dana mi přiznala, že moji adresu našla náhodou na Karlově počítači. A nejenom moji.
„Měl nás tam všechny v takové složce, jmenovala se Kavky. Jenom jsem si chtěla podívat na něco na internetu a Karel nechal počítač běžet, šel si něco vyřídit. Žije se mnou, víte? Žije s náma všema, to mě děsí. Tak jsem šla na policii. A teď objíždím ženské stejně blbé, jako jsem byla já.“
Tak čekám, že u mého bytu zazvoní policie. Karel to určitě nebude.
Jana (53), Velvary
