Brali jsme se s manželem dost narychlo, byla jsem totiž v pátém měsíci, čas neúprosně běžel a riziko, že budu na svatebních fotografiích vyhlížet jako nafukovací balon, sílilo.
Když se na snímky dívám dnes, s odstupem více než třiceti let, musím se smát. Opravdu jsem jako balon vypadala. Jen vzlétnout. Jednoduché bílé šaty bez ozdob, délky pod kolena, už to nezachránily. Svatební kytice skládající se z několika červených karafiátů působila dojmem, že jsme rozčepýřené květiny natrhali ve spěchu před radnicí, a ten klobouček se závojíčkem – ten jsem si rozhodně neměla nasazovat.
Ženich, narozdíl ode mne, vypadal dobře. Vysoký, tmavovlasý, hladce oholený, s okouzlujícím úsměvem na tváři, i když trošičku vyděšeným. S ženitbou ve dvaceti letech nepočítal, radostnou novinku se dověděl před dvěma měsíci a bylo jen na něm, jak se k ní postaví.
Naštěstí pro mě, pro naše dítě i pro naši budoucnost se postavil čelem. Řekl, že mě má nesmárně rád a že by si mě vzal za manželku tak jako tak. Tiše dodal, že to svým způsobem vlastně i plánoval, ale nejdříve tak za pět až osm let.
Stačila jsem ještě odmaturovat, možná, že jsem dostala daleko lepší známky, než kdybych těhotná nebyla. Pochopitelně se tak stalo ze soucitu. Můj muž si ze mě tehdy dělal legraci a říkal, že kdybych nečekala mimino, určitě bych u maturity propadla.
Veronika se narodila začátkem srpna. Dřív jsem byla přesvědčena o tom, že dítě budu mít tak ve třiceti, přitom skutečnost byla odlišná. Bylo mi osmnáct a měla jsem pocit, že na mateřství nestačím, že jsem příliš mladá, že to nedokážu.
Matka mi pomoci nemohla, přišla jsem o ni, když mi byly čtyři. Vyrůstala jsem jen s tátou a ten měl z toho, že jsem otěhotněla ještě před maturitou, nervy pryč. Když jsem mu to tehdy říkala, zelená v obličeji, ruce se mi třásly, nejdřív to vůbec nepochopil.
Musela jsem to opakovat třikrát. Oznámil mi, že to bere jako svoje veliké rodičovské selhání, a vypil lahev červeného vína, dostal ji od babičky k narozeninám. Tímto způsobem se s faktem, že bude děda, smířil, později se z toho velice radoval.
Musím říci, že i když jsme se s Jiřím brali až nesmyslně mladí a naprosto neplánovaně se stali rodiči, počínali jsme si celkem zdatně, a co je hlavní, měli jsme se rádi. Můj tatínek nám věnoval třípokojový byt, protože už bydlel u přítelkyně, a v něm pobýváme dodnes.
Delší dobu jsme žili celkem spokojeně. Vychovali jsme krásnou dceru, ta se ale odstěhovala do Norska, a tak se bohužel vídáme málokdy. Domnívala jsem se, že si "na starší kolena" budeme příjemně žít, jezdit na chatu, kterou máme rádi.
Jenomže naše láska jako by po letech značně zeslábla. Jiří ochladl, zlhostejněl. A když už jsem zmínila chatu, asi mi nezbyde nic jiného než přiznat, že moje největší trápení začalo právě zde. Řeka nadohled, na verandě dvě proutěná křesílka, za řekou les plný borůvek.
Na maličké neoplocené zahrádce růže, kopretiny, jahody. Ráj. Který se zničehonic změnil v peklo.To ráno působilo jako každé jiné. Byla jsem ještě nemocná, týden jsem ležela s virózou, ale zrovna v ono osudné ráno jsem se už cítila daleko lépe.
Manžel odešel do zaměstnání, pracoval v malé stavební firmě, já jsem si udělala velký čaj s citronem a radovala se z toho, jak už je mi najednou dobře. Napadlo mě, že si udělám pohádkově krásný den. Zajedu si na chatu, která se nachází jen asi patnáct kilometrů od našeho trvalého bydliště, zkontroluji zahrádku, posedím na terase u kávy, projdu se v lese a budu si připadat jako znovuzrozená.
Přesně to jsem bohužel i udělala. Autobus staví hned u osady, stačí projít hájkem kolem cedule Osada Modrá hvězda, a už stojíte před naší milovanou chatičkou. Obyčejný dřevěný srub, a kolik radosti mi dal.
Až tedy na to tehdejší dopoledne. K mému úžasu byla okénka chatičky dokořán, zevnitř zaznívaly střípky smíchu, což mi připomnělo krásné dny, kdy dcera byla ještě malá a jezdili jsme sem i s ní. Ale to už dávno odnesl čas.
Úžasem jsem otevřela pusu. Nastěhoval se snad někdo do naší chaty? Když jsem otevřela dveře, na gauči seděl můj muž a majetnicky jednou rukou objímal cizí ženskou. Povídali si. Na stole před nimi lahev vína, dva sklenky.
Během vteřiny jsem byla venku. Vůbec nevím, jak jsem se dokázala dostat zpátky domů.Vyplakala jsem se, než se vrátil zpátky. Zapírat ani zamlžovat situaci nemohl, viděla jsem dost. Vešel do obývacího pokoje.
Dívali jsme se na sebe, uhnul očima, mlčel. Nerada jsem si vybavila tu ženskou. Pochopitelně že byla o hodně mladší než on. Sotva třicetiletá, tmavovlasá, dlouhé nohy v krátké sukni. Ticho přerušil až můj muž, byl stručný.
Poznamenal jen: "Mrzí mě to." To mi připadalo dost málo na to, jaká katastrofa se na mě řítila. "Víc neřekneš?" podivila jsem se. Zamumlal, že to trvá jen krátce, sklopil oči a pustil televizi.
Asi jsem měla udělat hysterickou scénu, hodit po něm vázu s kopretinami, ječet jako trhovkyně, škrtit ho. Ale nějak nejsem ten typ. Byla jsem zvyklá na tátovu výchovu. Byl to klidný chlapík, jakživ nezvýšil hlas.
Když se vyskytl problém, pokrčil rameny a prohlásil: "Třeba se to samo nějak vyřeší. Uvidíme. Hlavně nebudeme zbytečně panikařit." Pochopitelně jsem si na ta slova vzpomněla, když jsem se vrátila z té nezapomenutelné výpravy na chatu.
Vzala jsem si prášek na spaní a šla si lehnout.Na následující období myslívám nerada, doslova jsem se jím protrpěla. Svěřila jsem se kolegyni, se kterou jsem se zároveň kamarádila, ale bylo mi jasné, že mě dost dobře uklidnit nemůže.
Stalo se jí totéž. Manžel si našel mladší milenku a odešel za ní. Už dříve mi vyprávěla, jak plakala, zakazovala, kontrolovala, dělala scény, ale že to nebylo nic platné. Opustil ji a dokonce už se s tou druhou oženil.
Což mě tedy skutečně neuklidnilo. Jen to ještě utvrdilo můj pocit, že plakat, zakazovat a kontrolovat tak nějak nemá smysl. Odstěhovala jsem se z ložnice do dětského pokoje a při té příležitosti jsem se Jiřího zeptala, jak vidí naši budoucnost.
Hodlá odejít, anebo zůstat? Byl opět nemístně stručný. Jen pokrčil rameny. Považovala jsem za nutné dodat, že by se ale měl skutečně rozhodnout, pokud možno co nejrychleji. Znovu pokrčil rameny.Žila jsem se zaťatými zuby.
S manželem jsme se po ránu vždy jen suše pozdravili a konverzovali jsme zřídka, pouze o praktických záležitostech. Jen málokdy byl večer doma. Ale po zhruba půli roce jsem si všimla, že vypadá unaveně. A také se nedalo přehlédnout, že mu drasticky docházejí peníze.
Napadlo mě, že slečna je podle všeho dosti náročná. Jiří byl vyčerpaný, náročná mladá dáma po něm patrně požadovala dary, peníze, drahé pozornosti. Možná i rozvod – při té nepříjemné myšlence mě zamrazilo.
Ale čas pracoval pro mě. Jednoho dne mi manžel stručně oznámil, že se slečnou skončil. A dodal, že si mého přístupu k celé záležitosti velice váží. Však jsem také něco vytrpěla, ale to jsem mu neříkala. Musím kupodivu říci, že pokud s léty naše láska zeslábla, jak už to tak bývá, po té věci se slečnou jako by dostala nový impuls.
Jsem ráda, že jsem to vydržela. Teď si připadám jako zamilovaná novomanželka.Romana M. (50), Jihlava.
