V patnácti jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná. Hledala jsem matku, abych věděla proč! Své dětství jsem prožila šťastně. Byla jsem přesvědčená, že mám nejúžasnější rodiče na světě.
A pak přišla strašlivá zpráva! Poznání pravdy bylo kruté, ale stálo za to. Našla jsem díky tomu blízkou duši. Vyrůstala jsem jako šťastné dítě v úplné rodině. Byla jsem jedináček, a tak jsem měla dostatek lásky a péče obou rodičů. Neuměla jsem si představit problémy dětí, které žily bez táty nebo se jejich dětství otřásalo rodinnými krizemi. Moje rodiče se nikdy nehádali, a jestli nějaké spory měli, já o nich nevěděla. Byla jsem hrdá na to, že mám laskavou a starostlivou maminku, které se mohu se vším svěřit, potěší mě, povzbudí a pofouká bolístky, a skvělého tátu, který si se mnou hraje a vymýšlí zábavu. Cítila jsem se dokonale spokojená. Jediné, čeho jsem občas zalitovala, bylo, že nemám žádného sourozence. V pozdějším věku jsem se zeptala, proč si rodiče nepořídili další dítě, oni to ale vtipně zamluvili, a já to dále nerozebírala. Skutečnost, že by maminka a tatínek nebyli mými skutečnými rodiči, mě nikdy nenapadla. Až přišly moje patnácté narozeniny, které dětský sen o ideální rodině drasticky rozbily. Nevěřili okolí, tak šli s pravdou ven
Jako blesk z čistého nebe!
Dostala jsem dort, dárky a pak mě máma s tátou objali a řekli, jak moc mě milují a jsou šťastní, že mě mají. Tušila jsem, že nastala důležitá chvíle. A byla jsem zvědavá, co se dozvím. Takovou jobovku jsem ale nečekala. Zažila jsem stav, kdy člověk doslova zkamení. Nehysterčila jsem, ani neplakala. Mlčela jsem. Mozek si to neuměl rychle zpracovat. Chvíli jsem si dokonce myslela, že to je nějaký žertík k narozeninám. Maminka mě ubezpečovala, že se na jejich lásce ke mně nic nezmění, zůstanu navždy jejich holčička, ať se k pravdě postavím jakkoliv. Otec dodal, že jednou ta chvíle přijít musela. A je lépe slyšet pravdu od nich, než abych se ji dozvěděla od někoho jiného. Lidé, jak tatínek s maminkou zhodnotili, jsou někdy zlí. V podstatě se divili, že mi to už dávno někdo neřekl. Na malém městě se všichni znají až moc dobře. Byla jsem jim za ten moudrý přístup vděčná. Mohla jsem se s pravdou vyrovnat v soukromí beze svědků, kteří by se možná pásli na mém momentálním rozpoložení. Zvědavost zvítězila.
Musela jsem ji vidět!
Situaci jsem přehodnotila na pubertální věk kupodivu rozumně. Došla jsem k názoru, že pro mě v mém srdci maminkou a tatínkem budou navždy ti, kteří se o mě od dětství starali. A taky jsem se jim to snažila dávat najevo. I když mezi námi na chvíli zavládla nejistota, mraky se brzy rozplynuly, a náš vztah se vrátil do zajetých kolejí. Všechno však stejné nezůstalo. V mé duši se usídlila zvědavost. Kdo je moje skutečná matka? Proč mě odložila? Chtěla? Nebo se dostala do takových problémů, že musela tak zoufalý krok udělat? Možná se trápí a vyčítá si? Ztratit dítě je pro matku přece strašnou ranou! Otázky se mi honily hlavou nejen večery před spaním, ale i přes den ve škole. Nedalo se nepoznat, že se v mé hlavě něco děje. Dokonce jsem se zhoršila v prospěchu. A to byl varující alarm pro mě i rodiče. Potřebuju se dozvědět pravdu, ať bude jakákoliv. Nejistota mi rozežírala duši. A tak, jak byli mí adoptivní rodiče vždy moudří a chápaví, mi pomohli skutečnou matku najít. Muselo to být pro ně mučivé, ale oni to přesto udělali, protože pochopili, jak moc se trápím. A záleželo jim na mém štěstí.
Přijeli jsme si pro ztracenou duši
Dnes vím, že bylo dobře takovou zkoušku ohněm podstoupit. Poznání reality mi otevřelo oči. Některé ženy by si neměly děti pořizovat. A právě takovou „matkou“, nerada ji tímto označením nazývám, byla ta moje biologická. Když jsem zazvonila u dveří, otevřela mohutná Dolly Parton v leginách. Poklepala rudými nehty o rám dveří a štěkla přes růžovou rtěnku: „Co chceš?“ Zeptala jsem se na jméno, což ji očividně nepotěšilo. A ještě méně to, že jsem její dcera. „Vypadni!“ To nemusela opakovat znovu. Otočila jsem se a běžela ze schodů, co mi nohy stačily. Před domem na mě totiž čekali mí rodiče. Jak jsem byla šťastná, že je mám! Než jsme ale stihli nastoupit do auta, přitočila se k nám jakási babka. Čilá, zvídavá sousedka. Nešlo ji na rozum, kdo to za známou firmou, jakou moje skutečná matka byla, přijel. Její přátelé totiž měli zcela jinou image a hlavně vystupování, než my. Slovo dalo slovo, a my se dozvěděli, že nejsem jediné dítě, které má. To druhé bylo v pasťáku.
Dostala životní šanci, kterou proměnila
A tak se ukázalo, že naše cesta nebyla zbytečná. Vyrazili jsme za sestrou. A mí rodiče se ukázali opět jako skvělí lidé. Riskli tehdy hodně. Adoptovali si i mou sestru. Celé okolí jim to rozmlouvalo, že v tomto případě je na převýchovu pozdě. Že se jim takový velkorysý čin vymstí, ale oni to přesto zkusili. A povedlo se jim přesvědčit všechny o tom, že nikdy není pozdě. Dnes už je tomu mnoho let, kdy se tato událost stala. Rodiče stále ještě žijí, ale už jsou velmi staří a hodně nemocní. Sestra jim tu velkou životní šanci, kterou kdysi dostala, vrací plnou silou a naplno v rámci svých možností. Vystudovala totiž medicínu a je z ní dnes renovovaná lékařka.
Milena H. (57), Liberec.
