Nikdy jsem ničeho nelitovala. Jen mě mrzí, že mi osud vzal dvě desítky let s někým, kdo je moje osudová láska.
Vyrůstala jsem na menším městě, kde jsme se všichni znali. Když mi bylo sedmnáct let, poprvé jsem se vážně zamilovala. Jmenoval se Petr. Pamatuji si, když přeskočila první jiskra. Byli jsme na diskotéce. S Petrem jsme se dali do řeči.
Po pár hodinách jsme se rozhodli projít. Chvíli jsme si povídali, padly první polibky. Náš vztah trval rok, pak Petr musel na vojnu. Byla to dlouhá doba a odloučení bylo nesnesitelné. Během těch několika měsíců jsme ale selhali.
Naši lásku jsme zradili
Oba jsme měli i jiné protějšky, s nimiž jsme trávili volný čas. Když se Petr vrátil, řešili jsme to. To zklamání bylo velké. Oba jsme se styděli za to, co jsme udělali, ale zároveň nás ranila zrada toho druhého. Naši lásku to nakonec zahubilo. Oba jsme se odstěhovali z rodného místa. Já jsem se po třech letech vdala.
Život v přepychu
Měla jsem spokojený život, který mi kamarádky záviděly. Ondřej byl úspěšný podnikatel, který vydělával velké peníze. Nemusela jsem nic dělat. Nebyla jsem ani tou ženou, která by měla rodit případné dědice.
Ondřej měl z předchozího vztahu syna, takže na mě nijak netlačil. Já jsem děti chtěla, ale nějak se nám nedařilo. Žili jsme spolu mnoho let a náš vztah nebyl nijak problematický. Jen nám něco chybělo. Možná to byly právě ty děti, které by velkému domu daly jistý veselejší ráz.
Šťastná jsem nebyla
Takhle jsem žila sama ve zlaté kleci. Stýkala jsem se s manželkami a sousedkami, které žily v podobných nadstandardních poměrech, ale všechny měly děti. Jedna z těchto žen přišla s tím, že problém mého otěhotnění může spočívat v tom, že podvědomě Ondřeje jako muže nepřijímám.
Žena má prý zvláštní intuici a pozná, kdo bude otcem jejích dětí. Když to tak necítí, tělo se prý brání. „Nesmysl,“ odmítala jsem takový názor.
Osudové setkání
Mezi mnou a Ondřejem ale najednou vyrůstala bariéra. Byla jsem pořád sama, sen o velké rodině se vzdaloval. Bylo mi skoro třicet sedm let a já si uvědomovala, že za chvíli dítě moct mít prostě nebudu. Jednoho dne jsem šla s Ondřejem na večírek jedné firmy.
Sešlo se tam více podnikatelů, takže se probíral byznys. Já jsem si z jedné takové konverzace odskočila na čerstvý vzduch. Procházela jsem se tou krásnou zahradou soukromé vily a přemýšlela o tom, jestli chci s mým mužem ještě být. Najednou přede mnou stál. Ne manžel, ale má první velká láska Petr. Také podnikal.
Staré city ožily
Hned jsme se dali do řeči, a i když jsme se neviděli skoro dvacet let, jako bychom navázali na něco, co jsme prožili nedávno. Petr byl čerstvě rozvedený, měl jednu dceru. Já jsem měla pocit, že se mu musím svěřit.
Začali jsme se více vídat. Nechtěla jsem svého manžela podvádět. S Petrem jsme se ale sblížili natolik, až jsme si uvědomili, že jsme na sebe nikdy nepřestali myslet. Když už jsem se rozhodla, že řeknu Ondřejovi, že požádám o rozvod, zarazila jsem se. Nechtěla jsem ho podvést, ale právě svoji největší lásku, Petra, jsem kdysi podrazila.
Zmocnil se mě zvláštní pocit, že se přece nemohu k Ondřejovi, kterého jsem milovala méně, chovat lépe. Dnes mi to připadá zvláštní. Nicméně s Petrem jsme skutečně navázali intimní vztah, než došlo k rozchodu s mým mužem. Nebylo to nijak velké drama.
Mám báječnou rodinu
Dnes jsem ale spokojená a šťastná. A abych nezapomněla, mám dvě děti. První jsem porodila skoro ve čtyřiceti letech. Tak nevím, ale asi na tom, co říkala jedna z mých „zbohatlických kamarádek“, s nimiž se už nevídám, něco přece jenom bude.
Lenka J. (49), Plzeň
