Krátké setkání mě dodnes ve vzpomínkách pořádně děsí.
Náš dům byl na kraji vesnice. Bydlela jsem tam odjakživa, v dětství s bratrem a rodiči, později se svým manželem a dětmi. Nikdy jsem se tam nebála a vždy mi to místo vyhovovalo. Pak se ale jednoho listopadového dne stalo něco strašného.
Neviděla jsem mu do tváře
Byla jsem zrovna sama doma, protože jsem měla lehčí chřipku. Počasí venku bylo od rána hodně pochmurné. I v poledne to vypadalo, jako by se mělo už brzy stmívat. Poslouchala jsem hudbu a popíjela horký bylinkový čaj. Náhle se ozval venkovní zvonek.
Podívala jsem se z okna, kdo to může být. Spatřila jsem podivnou postavu oblečenou v pláštěnce. Do obličeje jsem neviděla. Když jsem se koukla pozorněji, došlo mi, že to vlastně není pláštěnka, spíš to vypadalo jako nějaká mnišská kápě.
Nikdy jsem nepatřila k ustrašeným ženám, ale nyní se mě zmocnila tíseň. Zvonek znovu zazvonil. Oblékla jsem se, vzala si čepici a šla k domovní brance. Jak jsem se k tomu neznámému návštěvníkovi přibližovala, cítila jsem čím dál více mrazení v zádech.
Do tváře jsem mu stále neviděla. Oslovil mě podivným dutým hlasem a zeptal se, kde najde hrad. Ten byl asi tři kilometry od naší vesnice. Mlčky jsem mu ukázala rukou směrem k cestě, která tam vedla.
Nikdo mi nevěřil
Ten záhadný návštěvník poděkoval a odcházel. Já jsem za ním hleděla zmatená a se strachem, který vystřídalo zděšení z toho, co následovalo. Postava se totiž najednou ztratila, prostě zmizela.
Když jsem později tuto příhodu vyprávěla, nikdo mi nevěřil. Později jsem ale našla článek, ve kterém jedna žena popisovala podobný zážitek. Napsala i svůj názor, že se jednalo o návštěvníka z minulosti - možná ze středověku - který se k nám dostal časovou smyčkou a v ní pak zase zmizel.
Mně to vysvětlení připadá sice bláznivé, ale reálné. Od té doby se ale každopádně vždy hrozně polekám, když se ozve zazvonění venkovního zvonku…
Lenka B. (61), Vysočina
