Dostala jsem svou vysněnou práci a myslela jsem si, že teď už mě nic nezastaví a stane se ze mě úspěšná makléřka. Jenže namísto toho jsem se dočkala jen šikany a obvinění z krádeže.
Dnes už vím, že jsem měla dát okamžitě výpověď, hned jak jsem se přestala v zaměstnání cítit dobře. Jsem ale takové povahy, že pořád věřím v dobro a v to, že se lidé dokážou změnit k lepšímu.
A tak když jsem si našla své vysněné místo v realitní kanceláři, doufala jsem, že teď už budu šťastná. Ze začátku vše nasvědčovalo tomu, že se budu moci vyvíjet v tom, co mě baví, a konečně se i vyhrabu ze svých životních problémů. To jsem se ale pořádně spletla.
Každý den se mi vysmíval
Nevím proč, jaký k tomu měl důvod, ale vedoucí naší pobočky se ke mně už od začátku choval jako k nějaké onuci. Měla jsem pocit, jako by nevěřil, že by se mi v tomto oboru mohlo dařit, a dával mi to neustále sežrat nějakými nevhodnými komentáři a posměšky. Zpětně si říkám, proč mě vlastně najímali.
Vždyť jsem jim poslala svůj životopis, a tak moc dobře věděli, jaké mám vzdělání a zkušenosti. Ale to už je dnes úplně jedno. Mně se v té době snad zatemnilo v hlavě, a i tak jsem tam zůstávala. Přičemž už tohle chování pro mě mělo být varováním k tomu, abych se co nejdříve sebrala a odešla.
Kolegové mi dělali naschvály
Jenže já se snažila, jak jen to šlo, a prodeje mi začaly jít. Namísto toho, aby se ke mně šéf začal chovat lépe, se situace ještě více vyhrotila. Naočkoval i ostatní kolegy, kteří se ke mně do té doby chovali slušně, a ti mi začali od té doby dělat naschvály.
Například mi zamkli dveře do kanceláře, když jsem si měla jet vyzvednout zapomenuté klíče k domu, ve kterém jsem měla dělat důležitou prohlídku pro několik lidí. Nemluvím ani o tom, že mě pomlouvali, nepozvali mě na firemní večírek, což mě pochopitelně velmi ranilo. Bohužel, to nejhorší mělo teprve přijít.
Obvinil mě z krádeže provize
Vše vyvrcholilo, když jsem prodala jeden velmi drahý byt v centru Prahy a šéf mě obvinil z toho, že jsem se s majitelem a kupci domluvila na další provizi, o které realitka nevěděla, a že jsem tak měla ukrást peníze, které patřily jemu.
Dokonce mi vyhrožoval i tím, že to nahlásí na policii a udělá mi ze života peklo, pokud mu ty peníze nedám. Jenže já jsem opravdu nic nedostala. V té době už jsem byla na dně a věděla jsem, že mi může zničit život.
Proto jsem na radu manžela povolala do boje právníka a nakonec si ještě vysoudila menší odškodné za pomluvu, kterou šířil i mezi ostatními firmami, aby mě nezaměstnaly.
Peníze jsou sice hezká věc, ale ty chvíle, kdy jsem v noci jen zírala do tmy a bála se každého nového dne, mi už nikdo nevrátí. Od té doby mám nervy na pochodu, takže docházím k terapeutovi.
Vilma K., 48 let, Praha
