Můžeme snad cestovat časem? Nikdy jsem takovým věcem nevěřila až do chvíle, než jsem to zažila na vlastní kůži.
Měla jsem kouzelné dětství. Narodila jsem se v malé vesničce na severu Moravy a tam jsem strávila kus života. Ve svých dětských představách jsem bydlela v čarovném domečku. Vypadalo to tam jako ve starobylé chaloupce.
Bylo to velmi útulné, jako z nějaké pohádky. A ta zahrada! Ta byla tak krásná! U plotu se hrdě tyčily dvě břízy, všude byla přítomná vůně všelijakých bylinek, zejména šeříku. Ten jsem obzvlášť milovala.
Neznámá žena
S tímto vysněným domkem mě provází mnoho vzpomínek, avšak jedna z nich byla zvláštní. Bylo mi jedenáct let a zrovna jsem si četla oblíbenou knížku na zahradě. Z mé četby mě vyrušil podezřelý zvuk, a tak jsem se koukla směrem, odkud vycházel. Na našem pozemku stála neznámá paní a koukala do naší kuchyně přes okno.
Ihned jsem k ní přistoupila: „Paní! Sem nesmíte! Tady bydlíme my!“ Výraz té ženy, když se ke mně otočila, byl nezapomenutelný. Hrůza a šok v očích! Jen vytřeštěně na mě zůstala koukat. Dost mě to děsilo, a tak jsem dodala: „Běžte pryč!“
Městský život
Nebyla ze sebe schopná vydat ani slovo, rty se jí jen cukaly. Dost nejistou chůzí a rozpačitě šla k bráně. Ještě se párkrát otočila, a pak zmizela. Bylo to opravdu divné. Za nějaký čas jsem na tuhle podivnou příhodu zapomněla.
Rodiče se rozhodli, že se přestěhujeme do většího města do panelového bytu. Nakonec jsem tam zůstala čtyřicet let. Stal se ze mě městský tvor. Vdala jsem se, založila rodinu. Častokrát jsem ale myšlenkami utíkala do svého dětského království.
Smutný pohled
Jednoho dne jsem se rozhodla, že nasednu do auta a rodný dům navštívím. Dojela jsem na místo a neubránila se zklamání. Zarostlá, neopečovaná zahrada plná plevele a vysoké trávy. Náš domeček už byl polorozpadlý.
Prošla jsem zrezivělým plotem, přebrodila se trávou a přes rozmlácené sklo v okně jsem hleděla dovnitř. Trhalo mi srdce, když jsem viděla, že domek byl nejspíš doupětem bezdomovců nebo dokonce narkomanů.
Viděla jsem své dětské já?
Na chvíli jsem se zasnila a představovala si naši kuchyň. To, co ale najednou přišlo, mi vyrazilo dech. Uslyšela jsem známý hlas: „Paní! Sem nesmíte! Tady bydlíme my!“ Otočila jsem se a zůstala ohromeně stát. Nezmohla jsem se na slovo.
Vždyť to jsem... Hleděla jsem upřeně do zelenohnědých očí svého jedenáctiletého já. Tolik jsem toho chtěla té holčičce říct, ale úžasem jsem se nezmohla ani na pozdrav. Ve svých dětských očích jsem viděla strach „Běžte pryč!“
A já šla, několikrát jsem se ještě otočila a nevěřila vlastním očím. Vše vypadalo jako tehdy. Zavřela jsem branku a v tu chvíli obraz zmizel, jako by to byl pouhý sen. Přede mnou stála zase ta smutná zřícenina.
Magda V. (60), Morava
