Byt po Lenčině babičce měl být mým útočištěm. Místo toho, abych tam našla potřebný klid a pohodu, začala jsem ztrácet samu sebe. Po pár dnech jsem se nepoznávala.
Poslední roky s manželem byly peklo. Neustálé hádky a urážky mě vyčerpávaly, takže jsem se nakonec rozhodla podat žádost o rozvod. Bylo to jediné řešení. I když jsem ho svým způsobem stále milovala, už jsem nemohla dál.
Do manželské poradny jít odmítal a já už ten věčný stres a křik nedokázala snášet. Když jsem mu to oznámila, souhlasil. Dodal ale, že by byl rád, kdybych se odstěhovala ještě před rozvodem. Náš společný byt totiž patřil jemu – zdědil ho po rodičích.
Zdálo se to, jako dobrý nápad
Začala jsem tedy shánět volnou garsonku k pronájmu. „Jolano, a co kdyby ses na přechodnou dobu nastěhovala do bytu mojí babičky?“ navrhla mi jednoho večera kamarádka Lenka, když jsem jí líčila všechny události posledních dnů.
Překvapeně jsem se na ni podívala. „Ona se snad stěhuje pryč, nebo co?“ Lenka zavrtěla hlavou. „Nic takového, ale za týden odjíždí na dva měsíce do lázní na Slovensko, takže byt bude volný. Určitě proti tomu nebude nic namítat, když jí budeš zalívat kytky a postaráš se jí o Mourka.
“ Znělo to dobře. „Pokud jí to vážně nebude vadit, tak to beru. Alespoň neskočím hned po první levné garsonce.“
V bytě byla zvláštní atmosféra
O pár dní později jsem se nastěhovala do bytu Lenčiny babičky Jiřiny. Sice to byl staromódně zařízený byt, ve kterém by se spotřebiče pocházející z jednadvacátého století daly spočítat na prstech jedné ruky, ale vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o přechodnou dobu a navíc po mně paní Jiřina chtěla měsíčně skutečně velmi symbolickou částku, neměla jsem si nač stěžovat.
Taky jsem tam měla Mourka, který se rád nechával hladit, takže jsem si alespoň nepřipadala tak sama. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale pak na mě začal ten starý byt nějak zvláštně působit. Všude kolem byly věci paní Jiřiny. Koš plný klubíček a pletacích jehlic, stohy křížovek, sešity plné rodinných receptů.
Nosila jsem staré zástěry
Jednou večer, když jsem nemohla usnout, jsem se do jednoho sešitu začetla. Recept na makový závin mě zvlášť zaujal, tak jsem se rozhodla, že ho hned vyzkouším. Pekla jsem až do rána.
Mezitím, co byl poslední koláč v troubě jsem si, ani nevím proč, dala na hlavu natáčky. To samé se opakovalo i následující dny a noci. Když jsem byla doma, nosila jsem oblečení paní Jiřiny. Cítila jsem se v něm báječně.
Další týden mě něco vybízelo k tomu, abych si sedla do starého ušáku a začala plést. Nikdy jsem to nedělala, ale šlo to samo. Za tři večery jsem upletla krásnou šálu.
Když jsem se uviděla, lekla jsem se
„Jolano, to jsem já, otevři!“ Bylo půl osmé ráno a z reproduktoru zvonku se ozýval Lenky netrpělivý hlas. Bzučákem jsem jí otevřela. „Kde sakra jsi?“ spustila, ale když mě uviděla s natáčkami na hlavě, došla jí řeč.
„Co je?“ zeptala jsem se. Nedošlo mi, proč na mě tak civí. Vzala mě za ruku a odvedla k zrcadlu. Polekaně jsem vykřikla. Ženu, která na mě hleděla, jsem nepoznávala. Byla jsem neupravená a ve staré noční košili a babičkovském županu jsem vypadala aspoň na šedesát.
„To je tím bytem,“ vyhrkla jsem. „Musím odsud ihned pryč.“ Dva dny nato jsem se stěhovala do pronájmu malého, zrekonstruovaného a moderně zařízeného bytu, kde se všechno opět vrátilo k normálu.
Jolana Z. (40), jižní Čechy
