Získat dědictví po vzdáleném příbuzném nemusí být až takové terno, jak by se mohlo na první pohled zdát. Obzvlášť, pokud se jedná o zchátralý domek a nemocného koníka.
Obálka s modrým pruhem mě naplnila radostným očekáváním. Předala mi ji totiž moje dlouholetá známá, která pracovala coby pošťačka. Měla už mnoho roků stejný rajón, k němuž patřilo i sídliště, kde jsem bydlela.
Vždycky jsem se na ni těšila, že si trochu popovídáme a vypijeme kafíčko, na které jsem ji pravidelně zvala. Nechávala si naši ulici schválně až na odpoledne, abychom se viděly.
Nečekaná zpráva
Tentokrát mi hned mezi dveřmi podala tu obálku a radostně oznámila: „Podle razítka to bude nějaké dědictví!“.
Zasmála jsem se, protože jsem nic nečekala a ani neznala nikoho, po kom bych mohla dědit.
O to větší byla moje zvědavost. Rychle jsem nám oběma nalila kávu a kamarádce přistrčila talířek s kouskem koláče. Potom už jsem se zvědavě dobývala do obálky. To, co mě čekalo, mě úplně ohromilo. „No vážně, mám jít k notáři! Kvůli dědictví! Ale já toho pána, kterého tady jmenují, vůbec neznám!“ zvolala jsem udiveně a kamarádka Tonička skoro zapomněla zavřít ústa, jak ji moje novina zaujala.
„Možná to nakonec bude nějaký omyl…“ uklidňovala mě, ale moc jí to nešlo. Po chvíli už jsme společně vymýšlely, co všechno zdědím a co budu s tím nečekaně nabytým majetkem dělat.
Záhadné dědictví
„Budu konečně cestovat. Užívat si teplého moře. A jídla!“ bájila jsem a ona mi přizvukovala: „Hlavně neškudli. Užij si všeho, dokud můžeš. Až budeš stará a chromá, k ničemu ti ty peníze nebudou!“ Přesně o týden později jsem seděla v kanceláři notáře a beze slova naslouchala, co mi říká.
Naslouchala jsem, ale ničemu nerozuměla. Musel mi dvakrát zopakovat, co jsem vlastně zdědila. „Majetek vašeho vzdáleného strýce obsahuje jeden dům, stáj a jednoho koně. Jeho dva bližší dědicové odmítli dědictví převzít.
Na řadu tedy vstupujete vy. Přijímáte?“ ptal se mě notář a netrpělivě už poněkolikáté pohlédnul na svoje jistě velmi drahé hodinky. Bylo mi trapné ho zdržovat a tak jsem kývla. Vždyť co mohu zkazit na dědictví? Při nejhorším domek prodám, tak co, říkala jsem si a podepsala.
Smutné oči mě dojaly
S Toničkou jsme se domluvily, že o víkendu se pojedeme na domek podívat. Byl na okraji nedaleké obce a dost mě udivilo, že jsem o nějakém příbuzném nikdy neslyšela. Možná to bylo proto, že můj vzdálený strýc byl prý velký podivín a s nikým se nestýkal.
To jsme se hned po příjezdu dozvěděli od souseda. „Starám se vám o toho koně, ale už bych se té povinnosti rád zbavil! Můj čas také není zadarmo,“ řekl hned na uvítanou a pokynul rukou, jako abychom šly obě za ním.
Jeho kroky vedly do stáje. Zde, na dost špinavé podestýlce stál starý kůň. Jeho oči byly tak smutné, že mi skoro vyhrkly slzy, když jsem ho viděla. Nikdy v životě jsem se ke koni nepřiblížila, natož abych na něm jela.
Přesto jsem necítila žádný strach ani obavy. Hned jsem si ho šla pohladit a seznámit se s ním.
Pepa mě stál úspory
„Starej mu říkal Pepa, prý se tak jmenovali všechny jeho koně, mávnul rukou a nechal nás ve stáji samotné. Pepa byl na první pohled starý a zesláblý. Sotva stál na nohou. „Ten bude zralý na utracení,“ prohlásila Tonička, ale já nechtěla ani slyšet.
Mého Pepu nedám! Cítila jsem s ním hned od první chvíle souznění. Jako bychom se znali. Kdyby nebyl tak obrovský, hned bych si ho odvedla domů! Jenže, nešlo to. Veterinář mi sice dal naději na zlepšení, ale Pepa potřeboval péči.
Dlouhodobou a stálou! Účet za léčbu se vyšplhal na mnoho tisíc. Úspory byly už téměř na nule a já byla čím dál vyčerpanější. Jezdila jsem totiž denně za svým novým kamarádem a starala se o něho, jak nejlépe jsem dokázala.
Stal se z něho krasavec
Domek, který jsem zdědila, byl v ještě horším stavu, než můj Pepa. I tady by byla jednodušší demolice, než nějaká „léčba“. Musela jsem se rozhodnout, co dál. „Neblázni,“ domlouvala mi Tonička.
„Přece nepůjdeš na stará kolena bydlet do rozpadlé studené chalupy!“ Já ale musela. Prodala jsem byt na sídlišti a přestěhovala se za Pepou. Je z něho jiný kůň! Má lesklou srst a už není vůbec smutný. Dokonce se usmívá! Bydlím zatím v jedné místnosti a těším se, až mi z peněz získaných prodejem bytu, vykouzlí soused koupelnu a snad i další pokojíček.
Aby měla kde přespávat moje kamarádka Tonička. Jezdí mi totiž s Pepou pomáhat!
Olga P. (64), východní Čechy
