Po manželově varovném vzkazu, abych nejezdila do práce autem, jako by se slehla zem. A nebýt podivného „chování“ auta, kdo ví, jestli bych tu ještě byla.
Těšila jsem se, jak s manželem posnídám, ale musel nečekaně do práce. Je totiž veterinář, takže když mu kolem čtvrté ráno sestřička z kliniky zavolala, že k nim právě přivezli těžce zraněného pejska, něco mi v rychlosti zamumlal do ucha, natáhl na sebe kalhoty a odjel.
O několik hodin později došlo k té podivné události. Byl leden a Česko nečekaně zasypal sníh a obklopil mráz. Většinou jezdím do práce městskou hromadnou, ale protože jsem chtěla po práci zajet ještě na velký nákup, rozhodla jsem se pro auto.
Dědečkův Ferda
Z ošatky jsem vzala klíčky od dědečkova starého auta a vydala se na parkoviště. Bylo to vlastně jen auto do zálohy, ani manžel, ani já jsme s ním téměř nejezdili, ale zbavit jsem se ho nedokázala.
Stejně bychom za něj víc jak pár tisíc korun nedostali. Převodovka klapala nonstop a každou chvíli bylo potřeba vyměnit svíčky, olej a podobně. Jenže právě v tomhle autě mě dědeček před třiceti lety učil u nás na chatě řídit.
Dědečka jsem milovala a k jeho staré ojetině jsem měla velmi silnou citovou vazbu. „Tak Ferdo,“ oslovila jsem autíčko a poklepala ho po blatníku stejně, jako to kdysi dělával děda. „Doufám, že mě nenacháš ve štychu a nastartuješ.
“ Odemkla jsem dveře a z přihrádky popadla škrabku. Na sklech byla po chladné noci několikacentimetrová námraza. Rychlými pohyby jsem ji odstranila a usedla za volant. Zasunula jsem klíček do zapalování a asi na pátý pokus se mi podařilo nastartovat.
Chvíli jsem nechala běžet motor naprázdno a topení pustila naplno.
Sklo se zamlžovalo zas a znova
Auto brzy zaplnilo příjemné teplo. Sundala jsem si rukavice a zkontrolovala všechny kontrolky na palubní desce. Všechno se zdálo být v pořádku. Zařadila jsem zpátečku a ohlédla se přes rameno, zda je cesta volná.
Když napravo, ani nalevo nikdo nejel, opatrně jsem sešlápla plynový pedál. Auto náhle škytlo a motor zhasl. „Sakra,“ zaklela jsem a pokusila se znovu nastartovat. Na druhý pokus se motor chytil. Když jsem však otočila hlavou a chtěla vycouvat, tak se celé zadní sklo zevnitř zamlžilo.
Nerozuměla jsem tomu. Všechna ostatní okna byla čirá. Vzala jsem hadr a opar setřela. Jenže ani ne za minutu se situace opakovala. „Co to má krucinál znamenat?“ rozčilovala jsem se. Zkusila jsem to ještě do třetice, ale výsledek byl stejný.
Nakonec jsem to vzdala a šla na autobusovou zastávku. „To musela zasáhnout vyšší moc,“ řekl manžel, když jsem mu pověděla, co se stalo. „Jak to myslíš?“ nechápala jsem. „Bylo mi jasné, že si mě ráno v polospánku neposlouchala, tak jsem ti nechal na lednici vzkaz, abys Ferdou nejezdila.
Není v něm dolitá brzdová kapalina a kontrolka nefunguje.“ Když mi to manžel řekl, polilo mě horko a mráz zároveň. „Že by ta varovná znamení pocházela od dědy?“ napadlo mě. To se asi nikdy nedozvím...
Šárka S. (49), Jihlava
