Když jsem ten stolek uviděla, úplně mě očaroval. Musela jsem ho mít. Netušila jsem, že si jeho koupím přivodím nejednu bezesnou noc…
Odmalička jsem měla ráda staré věci. S babičkou jsme často chodily do starožitnictví a navštěvovaly bleší trhy, kde jsme obdivovaly skvosty, které tam nabízely. Občas jsem babičku uprosila a ona mi pak některý starý svícen, těžítko, náramek nebo brož koupila.
Milovala jsem předměty, ze kterých na člověka dýchala jejich historie, a sbírala jsem je. Tato moje záliba mi vydržela i do dospělosti.
Starožitný stolek
Kdykoli se někdo ze známých třeba zbavoval nepotřebného nábytku nebo bytové dekorace, chtěla jsem ten kousek vidět. Tímto způsobem se k nám domů dostal po babičce jedné kolegyně z práce i konferenční stolek se zásuvkou.
Starožitný obdélníkový stolek se mi líbil natolik, že jsem odnesla do sklepa ten dosavadní moderní. Zásuvka šla sice otevírat dost ztěžka, ale to mi nezabránilo dát si tam obvyklé věci, jako třeba knížku, kterou jsem měla rozečtenou, hodinky, které jsem kdysi dostala od manžela, napůl snědenou čokoládu a další malé drobnosti.
Hodinky byly pryč
Jednou večer jsem zůstala sama doma, manžel byl zrovna s kamarády na pivu v hospodě, a protože v televizi nic zajímavého nedávali, rozhodla jsem se pokračovat ve čtení rozečtené knížky.
Se skřípotem jsem otevřela zásuvku konferenčního stolku a nestačila jsem se divit. Hodinky, které jsem před pár dny ukládala vedle knížky, zmizely. Nejprve mě napadlo, že je vzal manžel, ale když jsem se ho na to zeptala, díval se na mě jako na blázna.
Proč by to prý dělal? To konec konců napadlo i mě… Kam se pak ale hodinky poděly? Prohledala jsem celou zásuvku i jiné komody v obýváku, ale hodinky jsem nenašla. Byla to záhada. Věděla jsem jistě, že jsem tam ty hodinky dávala a manželovi jsem věřila.
Spálili jsme ho
Během dalších týdnů ze zásuvky postupně mizely další věci. Ještě děsivější ovšem bylo, že se v ní objevovaly i předměty, které jsem nikdy předtím neviděla! Jednou jsem tam našla zlatý prstýnek, jindy zase řetízek s medailonkem.
Manžel mi to nejprve nevěřil. Přesvědčilo ho, až když tam sám objevil starý dřevěný doutník. Shodli jsme se na tom, že stolek je nějak začarovaný a že ho doma nechceme. Odvezli jsme ho na chatu a spálili jsme ho. Když dohořívaly poslední kusy, vyletěly plameny vysoko nad nás a pak oheň zničehonic vyhasl.
Helena J. (60), Heřmanův Městec
