Mrtvý na svatbě přišel varovat

Těšila jsem se na svatbu jako asi každá žena. Najednou se ale zjevil vedle kněze můj první kluk, který tragicky zemřel. Přišel mi říct, že jsem si vybrala špatně.

Jeden z mých nejdůležitějších dnů v životě začal docela obyčejně. Otevřela jsem oči a podívala se na bílé šaty, navlečené na dřevěné pandoře a pak mi do hlavy vskočila ona nádherná myšlenka, že se dnes vdávám. Vylezla jsem z postele a prošla se několikráte kolem svatebních šatů. Stály spoustu peněz.

Ale člověk se většinou vdává jen jedenkrát za život. Vzala jsem šaty a začala s nimi tančit po místnosti. A zpívala jsem si, do dveří nakoukla máma. „Zlato, ty si tu tancuješ a za hodinu máš být s Mirkem v kostele!“ zvolala a já jsem jí jen s úsměvem odpověděla. „Zlato sice jsem, ale za chvíli budu paní Mráčková!“

Strojila jsem se do šatů. Byla jsem natolik nervózní, že jsem ráno do žaludku dostala jen kafe. Nic jsem nejedla. V jednom momentě mě polil studený mráz. Jako by se mé ruky dotklo cosi neskutečně chladivého. „Jsi bledá jako smrt!“ uslyšela jsem ode dveří Mirkův hlas.

Pověra varovala?

Vykřikla jsem, protože jsem byla pověrčivá. Ženich by neměl vidět před svatbou svoji nevěstu v bílém. Přináší to smůlu. Schovala jsem se za otevřené křídlo dveří. Pocit ztuhlosti a chladu mě přešel. Asi nervy.

No určitě, co jiného by to mohlo být. Setřela jsem ledový pot z čela a ujistila svoji mámu, která po Mirkovi nahlédla do pokoje, že nechci skleničku alkoholu na kuráž!

Chlad byl silný a neúprosný

Onen podivný chlad jsem znovu pocítila, kdy jsem nastoupila do auta. Působil na mě paralyzujícím způsobem. Skoro jsme necítila nohy. Jako bych stanula na vrcholu Mont Everestu. Chyběla tu jen fujavice a sníh! Neúprosný chlad mě doprovázel i do kostela.

Ozvala se Alžbětinská serenáda a já vkročila pravým bílým střevíčkem na běhoun natažený přes celý kostel až k hlavnímu oltáři. Po celou dobu, co jsme s Mirkem stáli před mluvícím knězem, jsem pociťovala prapodivné chladivé doteky na svých rukou. Zejména na té, ve které jsem držela svatební kytici.

Když přišlo na řadu vyřčení onoho kouzelného a důležitého slovíčka ANO, stěží jsem otevřela ústa. Byla jsem celá v křeči. Doteky vyslané jako by z mrazicího boxu byly stále intenzivnější. Došlo na navlékání prstýnků. Zchromlou ledovou rukou jsem dlouho dobu nedokázala Mirkovi navléct prsten na ruku.

A pak jsem ho spatřila. Stál po pravé ruce kněze. Albert! Můj dlouholetý přítel, který se zabil před pěti lety na motorce. Průhledná postava se vznášela u hlavního oltáře a patrně jsem ji viděla jen já. Vztáhl ke mně ruku se smutným výrazem na tváři. V tu chvíli jsem se skácela v mdlobách k zemi!

Byl to Albert!

Svatební obřad musel být přerušen. Zbytek svatby jsem si jen protrpěla! Dnes už vím, proč se mi Albert zjevil. Chtěl mě varovat. Ukázalo se, že Mirek není ten pravý.

Už pouhého půl roku po svatbě mi byl nevěrný a nic se na tom nezměnilo ani poté, co se nám narodilo dítě. Sama jsem navrhla rozvod. Při druhé svatbě se žádný duch neobjevil. A s Jirkou, mým druhým manželem, se milujeme doteď.

Zuzana (47) Písek

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden