Nejlepší přítel mě zbavil nemocí

Rodiče trpěli různými alergiemi, proto jsem vyrůstala v dokonale sterilním prostředí s tím, že jsem na tom zdravotně stejně. Náhoda ukázala, že tomu tak není.
přida
Celé mé dětství se maminka a tatínek nebavili o ničem jiném, než o tom, kdo má více nemocí a různých neduhů. Domácí lékař byla nejčtenější kniha a já – jejich jediné dítě – jsem na tom musela být určitě hůř, než ti dva dohromady. Od narození jsem nesměla mléko, lepek, ořechy. Na jaře jsme se vyhýbali kvetoucím loukám a přírodě obecně. Byla pro nás smrtelným nebezpečím. Doma to nevonělo skořicí, ale savem. Ve všech pokojích chrlily čističky vzduchu alpský vzduch a nad kuchyňskou linkou byl vyvěšen seznam alergenů. Každý den bojovala maminka proti zákeřným roztočům v ložnici, abychom mohli večer ulehnout do svých postelí na protialergenní matrace. Pro své choroby jsem musela mít ve školní jídelně speciální stravu a byla osvobozena z tělocviku.

Zvíře do bytu? Nikdy!

A tak je jasné, s jakou jsem se potázala, když jsem se zmínila o tom, že bych chtěla doma zvířátko. Alergie na zvířecí srst by nás všechny zabila! Léta ubíhala a ze mě se stala žena, která se sice provdala, ale díky svým chorobám si netroufla mít dítě. Můj muž nakonec odešel za jinou ženou, která mu dala potomka. Zůstala jsem sama – se svým podlomeným zdravím. Ten den bylo venku sychravo. Podzim se přelamoval do druhé poloviny a i přesto, že jsem se už několik dní cítila k smrti unavená, jsem vyrazila na výlet. Teple jsem se oblékla, přidala horký čaj v termosce a vydala jsem se k nedaleké přehradě, kde to mám ráda. Šla jsem svou obvyklou trasou a nikde nebyl živáček. Když jsem zatočila pěšinou k zadní části přehrady, odkud odtékal potok, všimla jsem si zvláštních zvuků. Vykročila jsem blíže k lesu, když jsem u stromu uviděla uvázaného psíka.

Nikdo ho nechtěl

„ Co tady děláš, ty chudáčku,“ začala jsem s pejskem, který byl prokřehlý na kost, komunikovat. Odpovídal mi kňučením a já si všimla, že má na krku ošklivou ránu od obojku, který se mu zařezával do kůže. Vytočila jsem telefonní číslo do psího útulku. Nikdo se po psíkovi nesháněl. V útulku mi oznámili, že mám dvě možnosti. Buď na místě počkám na jejich příjezd a oni si chlupáče odvezou, nebo si ho mám vzít a nechat jim na sebe kontakt pro případ, že se majitel ozve. Chvíli jsem přemýšlela. Přežiju s ním doma? Nakonec jsem to riskla. Odvázala jsem pejska od stromu a řekla: „ Tak pojď, Míšo.“ Jiné jméno mi v tu chvíli nepřišlo výstižnější. A Míšovi už zůstalo. S potěšením jsem zjistila, že druhý den žádné potíže nemám, neměla jsem je ani za týden a ani za měsíc. Míša se mnou chodí na procházky už druhý rok a můj život se stal veselejší. Zachránila jsem pejskovi život a on mi za to dal ten nejcennější dar. Stal se nejen mým nejvěrnějším kamarádem, ale díky němu jsem zjistila, že to s mým zdravím tak hrozné není. Díky Míšovi jsem o svém zdravotním stavu zapochybovala a podstoupila různé testy. Nějaké alergie se sice potvrdily, ale ani zdaleka ne v takové míře, jak mi rodiče celý život tvrdili. Jsem na tom tak, že si klidně mohu bez velkého rizika troufnou i na miminko.

Markéta (36), Luhačovice .

reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden

reklama