Líbil se mi, byl výjimečně hezký.
Ale dnes, když vidím typického hezouna, zamrazí mě. Seznámili jsme se na plese. Byla zrovna plesová sezona, a tu jsem vždycky doslova protančila. To už je dávno. Jakmile začal padat první sníh, hned mě napadlo, že si koupím nové šaty a střevíčky.
Bylo mi dvacet a pár, měla jsem sněhobílé šaty na ramínka a bílé střevíce a vlasy vyčesané do slavnostního uzlu. Zrovna mě zvolili královnou plesu. A tady se právě ukazuje, jak bývají ty okamžiky štěstí ošidné.
Možná by si mě nevšiml, kdybych nestála na parketu a nedostala květiny a dort. Kéž by si mě nevšiml! Ale byla jsem bohužel nápadná. Všichni tleskali a ještě ke všemu mě fotografoval hubený chlapík z okresních novin.
Jeden výtisk mám dodnes a říkám si: Tehdy, v té chvíli, jsem byla absolutně šťastná. Usmívám se, držím kytici, šlehačkový dort jsem předtím položila na nejbližší stůl. Vzpomínám si, jak mě tlačily boty. Znáte to: nádherné, ale nepraktické.
Také si vybavuji, jak kulhám ke stolu, kde jsem si střevíčky potají zula, jak nalévám víno a krájím kamarádkám dort. A holky, i když namítaly, že v plesové sezoně drží dietu, se cpaly, až se jim dělaly boule za ušima.
K našemu stolku obsazenému výhradně dívkami se dral nějaký mladík. Vypadal úchvatně, div že přítomným ženám neupadly lžíce s kusy dortu. Koukaly jsme jako vrány. A úplně jsme zmlkly, což bylo u našeho hloučku něco výjimečného.
Mířil přímo ke mně a povídá: "Co kdybychom si my dva šli teď sednout k baru?" Připadalo mi to až příliš sebevědomé. Skoro drzé. Ani se nepředstavil. Správně jsem mu měla vynadat, ale samu sebe jsem překvapila: Jako bezduchá loutka jsem se zvedla a šla za ním, pochopitelně s okouzleným úsměvem na rtech.
Hlouček za mnou se zase rozštěbetal. Všechny mi ho záviděly, to bylo jasné. Spíš mě měly litovat. Ale to jsem tehdy nemohla tušit. Objednal mi vodku s džusem, aniž se zeptal, co si dám k pití. Povídá: "Kolik chlapů si s váma dneska dalo rande?" Bez váhání jsem odvětila: "Moc ne.
Jenom osm. Jste devátej." Zapálil si cigaretu a pousmál se: "Tak těm osmi vzkažte, že mají zatracenou smůlu." Pak slezl z barové stoličky a požádal mě o telefonní číslo. Zadusil cigaretu, řekl: "Zavolám," a zmizel i s papírkem, na který jsem mu já, husa pitomá, poslušně naškrábala číslo telefonu.
shutterstock_553597654
Popíjela jsem vodku, poslouchala hudbu a přála si jen jediné: aby skutečně zavolal. Což se bohužel stalo. O půl roku později jsme se brali, tak nějak narychlo, svatba snů to tedy rozhodně nebyla. Zamilovaná jsem byla, to ano, ale už ne tak bláznivě jako na začátku.
Začínala jsem si klást nepříjemné otázky, například: Je v pořádku, když se partner každý den opije? Na svatbě se opil tak, že během hostiny několikrát spadl pod stůl. Hosté se smáli, já už méně. Byla jsem ve třetím měsíci a pomalu se mi v hlavě rozednívalo: ženich je, pravda, hezký, ale bude to ke společnému spokojenému životu stačit? Bílé šaty z plesu jsem dala sestře, něco mi říkalo, že je už nebudu potřebovat.
Nepotřebovala jsem je. Následující měsíce a roky byly stereotypní. Brzy ráno mě vzbudilo dítě, v noci jsem se beztak dvakrát nevyspala kvůli opilcovu nesnesitelnému chrápání. Připravuji snídani a lomcuji manželem: "Vstávej, vstávej, nesmíš zase přijít pozdě.
" Je jako mrtvý. Nevnímá. Nakonec telefonuju do fabriky a řeknu, že Jarda přijde později, že mu je už zase špatně. Hlas na druhém konci drátu je zdvořilý, ale nevěří mi. Skromným bytečkem se nese pekelné chrápání.
Kam se jen poděl Jardův šarm? Znatelně přibral, obličej má odulý, oči unavené a prázdné. Ale ani já už nejsem královna plesu. Docházely peníze, musela jsem malou začít vodit do školky. A našla jsem si práci.
To mě málem zabilo. Roznášela jsem totiž pivo v nedalekém hostinci, kde můj muž sedával coby štamgast. V roli zákazníka se ke mně choval agresivně, řval, proč se s pivem tak courám a podobně. Domů se přimotal po půlnoci, netrefil se do dveří, padal pozadu do vany, žvanil pitomosti, usínal oblečený.
Do hospody někdy v té době nastoupil nový kuchař. Nevšímala jsem si ho, byla jsem k smrti unavená tím, co se mi v životě dělo, vyždímaná jako citron. Jmenoval se Vašek a od první chvíle se na mě smál. Když jsme šli spolu jednou večer z práce, pozval mě na rande.
Div jsem neupadla. Nebylo mi ještě ani třicet, ale připadala jsem si zoufale ošklivá. Hubená jako špejle, s kruhy pod očima, ve vlasech se mi objevovaly šediny. Nevěděla jsem, co na to říct. Byl mi sympatický, byl pracovitý, milý.
Hlesla jsem: "Co blázníš, vždyť jsem vdaná." Zasmál se, znal totiž mého muže, který denně ve výčepu řval: "Dovalte mi pivo, rum a karty! Ale rychle!" Pozvání na rande jsem přijala.
Fintila jsem se jako šestnáctka, malou pohlídala sousedka. Jarda nebyl doma, nikdy nebyl doma, pokaždé se přimotal nejdřív po půlnoci, ale častěji k ránu. Dali jsme si schůzku v kavárně, dostala jsem krásné červené růže.
Zírala jsem na ně jako Alenka v říši divů. Potom jsme si nad kávou a vínem úplně normálně povídali. I z toho jsem byla celá pryč. Dávno už jsem zapomněla, že si muž a žena mohou úplně normálně povídat. Doma jsem slýchala jen opilecké blábolení.
Byla pro mě novinka mluvit o tom, jaké filmy nebo květiny mám ráda. V chodbě kavárny bylo zrcadlo, a když jsem se do něj podívala, k mému úžasu mi připadalo, jako bych rozkvetla. Vašek byl o pět let mladší.
Říkala jsem si, že náš románek nepotrvá dlouho, že společnost uštvané opilcovy ženy Vaška dlouho bavit nebude. Ale byli jsme spolu tak šťastni, že každá vteřina, kdy nebyl nablízku, se mi jevila jako zoufale promarněná.
A když přišlo předjaří, zjistila jsem, že jsem těhotná. Můj muž Jarda byl opilec, ale ne blbec. Dovedl si spočítat, že dítě není jeho, protože veškerý volný čas věnoval hospodě, pivu a rumu. Kupodivu mu to nebylo jedno, bohužel se v něm probudila hrůzná zuřivost, neustálou konzumací alkoholu ještě dramaticky vybičovaná.
Řval, že se cítí jako mizerný paroháč, že jsem ho zradila a že nás oba zabije. Dokonce i věděl, kdo je otcem, ukázalo se, že kamarádi z hospody se mu už týdny smáli, že je mu žena nevěrná, ale on chtěl jen pít a o nic jiného se nestarat.
Jenže cizí děcko, to už bylo i na ten jeho mozek naložený v lihu příliš. Oznámil celé hospodě, že nás zabije, oba. Pak se kymácivě zvedl od stolu a odkráčel do kuchyně, kde bylo Vaškovo pracoviště. Bez varování ho popadl za límec a ve chvíli, kdy mu chtěl dát pěstí, ho Vašek srazil k zemi.
Jarda se válel na podlaze a jeho odhodlání zabít nás oba se vytrácelo. Pokorně se vrátil ke svému stolu, pivu, rumu a kartám a kamarádům oznámil, že nás tedy nezabije, protože jsme mu lhostejní. I když takhle slušně to neřekl.
Díky jeho zálibě v alkoholu jsme s Vaškem neměli problém se sháněním střechy nad hlavou. Jarda zůstal bydlet v hospodě, nechali ho spávat na půdě, což mu stačilo ke spokojenosti. Vašek se přistěhoval do mého bytečku, kde jsme nejdřív byli tři, později čtyři.
Byt je malý, ale to nám ve štěstí nebránilo. A nebrání. Hana C. (54), okolí Kroměříže.
