Našla jsem na půdě krásnou starožitnou věc a hned jí vymyslela u nás v bytě místo na výslunní. Od té chvíle se na mě přilepil strach a neštěstí.
Snažila jsem se nepanikařit. „Něco se mi nezdá, maminko, nechci vás strašit,“ tato slova stačila, aby se mi úzkostí sevřel žaludek. „Zatím to není jisté, ale je tady podezření, že vaše dítě není v pořádku.“ Ta slova doktora jsem vnímala jako hřebíky do rakve. V ruce jsem drtila lékařská vyšetření a třásla se strachy.
Matka v šoku
Ani nevím, jak jsem došla domů. Ležela jsem manželovi v klíně a bytem se rozléhalo mrtvolné ticho. Najednou se ve dveřích objevila moje matka. Beze slova uvařila kávu a posadila se naproti nám.
V ruce jsem svírala černobílý obrázek z ultrazvuku, co jsem dala do starého rámečku. Našla jsem ho na půdě a moc se mi zalíbil. Matka najednou zbledla jako smrt. „Proboha, kdes to vyštrachala?“ vykřikla zoufale.
Letěl do krbu
Vytrhla mi rámeček s ultrazvukem z ruky a jediným hmatem vytáhla obrázek. „Mami, to je fotka našeho miminka,“ rozplakala jsem se. „Nezajímá mě fotka, ale ten rám,“ moje máma se tvářila nepříčetně, až jsme se lekli. Než jsme se zmohli na slovo, rámeček letěl do rozpáleného krbu.
Pod ohnivým chřtánem se kroutil a syčel. Zírala jsem na mámu s otevřenou pusou. Takovou jsem ji neznala. Matka běžela do kuchyně a nalila si velkého panáka. Pak se proti nám posadila a začala vyprávět. „Tak poslouchej,“ lokla si. „Krátce po svatbě narukoval tvůj pradědeček Jiří do války.
Prababička měla na čestném místě na kredenci jeho fotku v tomhle rámečku. Z války se jí nevrátil. Po čase se znovu vdala za kováře Aloise. Z tohoto rámečku se usmívali jako novomanželé. Ale ne na dlouho! Jeho dům zapálil blesk a Alois zůstal v plamenech.
To už měla prababička dvě děti. Starší Maruška, tvoje babička, chodila do praktické školy, kde potkala Hynka. Byla to obrovská láska! Tak se konaly zásnuby. Po nich, do roka a do dne měla být svatba.
Jen škodil
Z rámečku na nočním stolku se na babičku Marušku usmíval její Hynek. Týden před svatbou ho našli utopeného. Dodnes nikdo netuší, jak se to stalo? Byl dobrý plavec!“ Časem se na tu divnou souhru okolností zapomnělo.
„Jednou jsem ten rámeček našla na půdě a zalíbil se mi,“ pokračovala máma, „už jsem do něj chtěla dát fotku tvého táty. Babička to ale uviděla a začala křičet, že jen přes její mrtvolu. Vyhodila ho tehdy na hnojiště za domem, vůbec nechápu, jak se dostal zase na půdu.“
Vzápětí se ukázalo, že ho z hnojiště vylovil táta. Večer k nám totiž přijel pro mámu, aby ji odvezl domů. „Rámeček?“ Nejdřív nechápal. „Aha, ty myslíš ten starožitný,“ rozpomínal se, „uklidil jsem ho na půdu. Jistě má cenu.“
„No už naštěstí žádnou nemá,“ konstatovala máma. Genetické testy nakonec dopadly dobře. Syn Vojtěch se narodil zdravý! Nevím, jestli to byla pouhá souhra ošklivých náhod, nebo byl rámeček opravdu prokletý.
Jitka (58), Strakonice
