Některé příbuzné si vybrat nemůžeme. A jiné za nás vyberou naše děti, ať chceme nebo ne.
Se snachou jsme si navzájem nebyly sympatické od prvního pohledu. To prostě poznáte. Ve chvíli, kdy mi syn Martin svoji přítelkyni Sáru představoval, jsem se sice usmívala. V duchu jsem se ale hrozila a sobecky jsem si přála, aby se s ní co nejdříve rozešel. Oči té mladé ženy byly namyšlené, pichlavé, pohrdavé. Dívala se na mě způsobem, ve kterém jsem četla „já tě ovládnu“. Manžel na ni měl jiný názor. S muži to Sára zkrátka uměla.
Přála jsem si, aby se rozešli
Dělala jsem si výčitky, že synovi nepřeji jeho velkou lásku, ale cítila jsem, že Sára je někým, kdo zasáhne do rodinného klidu. Nedala jsem samozřejmě nic najevo. Muselo to ale být nějak znát, protože když jsem se s Martinem bavila o samotě, litoval, že jsme si s jeho Sárou asi nepadly moc do oka. Tím se mi vlastně potvrdilo, jak se na mě dívá ona. Syna to také mrzelo, nedělal ale žádné křečovité pokusy, aby se nás pokusil sblížit. Za to jsem mu byla vděčná. Samozřejmě jsem nahlas nikdy neřekla – a to ani před manželem – že bych byla radši, kdyby si Martin našel jinou přítelkyni. Tajně jsem v to ale doufala. Bohužel za několik měsíců přišla Sára do jiného stavu. Podezřívala jsem ji, že otěhotněla schválně, aby si Martina pojistila. Už tak ho ovládala víc, než se mi zamlouvalo. Oba se domluvili na rychlé svatbě, aby se dítě narodilo už v manželském svazku.
Manžel se mě nezastal
Věděla jsem tedy, že se musím Sáru naučit nějak přijímat jako snachu. Říkala jsem si, že jí třeba mateřství změní, tak jako se to stává mnoha ženám. Nezměnilo, a pokud ano, tak spíš k horšímu. Dokázala si kvůli tomu leccos vynutit, všechno muselo být podle ní. Mladí naštěstí bydleli v bytě, který Sára zdědila po svém předčasně zemřelém otci. Na návštěvy jsem se těšila i netěšila. Radost mi samozřejmě dělal malý Martínek, snacha mi ji ale vždy pokazila nějakými slovy nebo i hádkou. Nejhorší bylo, že jsem si neměla ani komu postěžovat. S manželem jsem o Sáře mluvila jednou a řekl mi do očí, že na Sáru prostě žárlím jako matka, které nevěsta přebrala jediného syna. Proti takovému nařčení jsem se samozřejmě bránila. Vztah mezi mnou a Sárou se každopádně časem nelepšil, naštěstí ale zatím ani nezhoršoval.
Přišel kritický den
Po dvou letech čekal Martin se ženou druhé dítě. Tentokrát se narodila holčička. Dostala jméno Lucinka. Divila jsem se, že ji Sára nechtěla pojmenovat podle sebe a pronesla jsem v tomhle směru i připomínku. Hned jsem byla za špatnou. Pustili se do mě dokonce oba, jak snacha, tak i syn. Myslím, že právě od toho dne se začal náš vzájemný vztah se Sárou rychle zhoršovat. Skoro jsem se bála cokoliv říct. Pak došlo přímo ke konfliktu. Martin mě požádal, jestli bych jim nepohlídala děti, ale já v daný den nemohla. Důvod byl dost závažný: kolegyně z práce ležela v nemocnici v posledním stadiu zhoubné nemoci a já za ní měla jít na návštěvu. Mohlo to být naposledy, kdy bych ji viděla. Sára mi potom zavolala a vyčetla mi, že dávám přednost cizím lidem před rodinou. To už jsem se neudržela. Najednou se ve mně něco zlomilo a spustila jsem na ni všechno, co jsem proti ní kdy měla.
Nevím, jak to vyřešit
Martin se bohužel postavil na stranu své ženy. A nezastal se mě ani manžel. Uvědomila jsem si, že náš vztah už je vlastně dávno jen formální. Prožila jsem – a vlastně dál prožívám – obrovský nápor na city a psychiku. Ta nemocná kamarádka skutečně za dva dny zemřela. Sára mezitím výslovně zakázala, abych k nim chodila a já tak ztratila kontakt s vnoučaty. Připadá mi, že jsem zůstala na všechno sama. Nevím, kde jsem udělala chybu. Možná bych se měla snaše omluvit, jenže vím, že ona o to nestojí a tenhle stav jí vyhovuje. Poradí mi někdo, co s tím?
Vladislava Ž. (52), Děčín
