Ten pohádkový zámeček poblíž Mělníka miluji, proto byl mojí jasnou volbou pro tak slavnostní den. Čekalo nás tam ale hororové překvapení.
Svoji první svatbu jsem měla utajenou. Vdávala jsem se na protest proti rodičům. Brzy mi však bylo jasné, že jsem udělala chybu, ale jako zamilovaná dívka v jiném stavu jsem moc možností neměla.
Rozvod následoval během půl roku a já dlouhá léta vychovávala svého syna Filipa sama. Až když syn vyrostl a já se zamilovala do Jindřicha, sympatického vdovce, padlo znovu slovo „svatba“.
Velká romantika
Tentokráte jsem chtěla pořádnou svatbu – obřad za přítomnosti rodiny, přátel a známých, po kterém by následovala hostina. Brzy mě tyto myšlenky ale přešly – bylo by to jen zbytečné vyhazování peněz. Dohodli jsme se s Jindrou, že se spokojíme s malým obřadem na zámečku Liblice. Vypadá jako z pohádky.
Pozvala jsem své dvě nejlepší kamarádky, jedna mi šla za svědka, a pak dvě blízké kolegyně z práce. Jindra to měl podobně. V onu sobotu, kdy jsem měla Jindřichovi říct své „ano“, bylo krásné počasí. Nebe bez mráčku a teploty příjemné. Zdálo se, že všechno proběhne bez problémů.
Ženich se zhroutil
Během čekání jsem si všimla, že ze svatební síně vyšla ven mladá žena v krásných bílých šatech a se závojem. I manžel se na ni zadíval a najednou se pod ním podlomila kolena. Musel si sednout. Lekla jsem se, že se mu udělalo špatně.
Začal se třást a chytil mě za ruku. Posadila jsem se vedle něho na lavici. Nevěsta stála na druhém konci místnosti a upřeně se na nás dívala. Můj přítel se po několika vteřinách, které se zdály být věčností, trochu vzpamatoval.
Postavil se a s pohledem stále upřeným na ženu v bílém mi řekl, že je to jeho bývalá manželka! Nejprve jsem si myslela, že se zbláznil. Jeho první žena přece zemřela před deseti lety na rakovinu.
„Ano“ bylo mocné!
Jenže Jindra si vzpomněl, že mu na smrtelné posteli řekla, že se ještě setkají. Nebral ta slova vážně. Teď, krátce před svojí druhou svatbou, však stál proti své mrtvé ženě tváří v tvář! Pomyslela jsem si, že obřad budeme muset odložit.
Jindřich ale nakonec sebral sílu. Nadešla chvíle, abychom vstoupili do obřadní síně. Prošli jsme kolem té tajemné bytosti, kterou jsme viděli očividně jen my dva. Duch šel za námi.
Stál vedle oddávajícího úředníka po celou dobu. Jakmile jsme však vyslovili své „ano“, zjevení nevěsty se vytratilo. Po našem svatebním dni jsme už naštěstí přízrak Jindřichovy bývalé ženy nikdy nespatřili.
Alena (68), Mělnicko
