U závažných rozhodnutí druhých si velice snadno dokážete říci, zda je to správné či ne, zda to chápete či ne a mnohdy si říkáte, že některá rozhodnutí nemohou být tak těžká. To jen do té chvíle, dokud se to netýká vás samotných či někoho blízkého…
Když opravujete dům, jste na prahu padesátky a nemáte peněz nazbyt, snažíte si celou řadu věcí udělat svépomocně. Hypotéka na pořízení prvorepublikové vily nás sice neruinovala, ale stále přibývaly práce, se kterými jsme nepočítali. Náklady se stále navyšovaly, ale je tak=é pravda, že rekonstrukce byla již ve finále. Scházeli nejrůznější nedodělky jako obložit koupelnu v patře, zaspárovat nově vystavěný komín, natřít zábradlí u schodů, venku dodělat chodníčky, vyčistit studnu a zahradu jsme považovali za koníčka téměř celé rodiny, takže jsme ji ani nezapočítávali do nedodělků. Manžel vydělával vcelku slušně, ale finanční tíha byla spíše na mne, měla jsem lepší postavení a velice dobře placenou práci. Vše šlo jaksi normálně až do té doby, než manžel přišel o práci. Naštěstí jeho plat nebyl zase tak vysoký, aby se nedal nahradit. Bylo jaro a podpora v nezaměstnanosti z úřadu práce nebyla úplně zanedbatelná a práce na vile a okolo ještě bylo, jak se říká, jako na kostele. Nakonec jsme se shodli, že se to vlastně hodí a o tom, že firma bude končit, se už nějaký čas mluvilo.
Nebylo to velkým překvapením. Společně jsme vypracovali plán prací a rozložení našich finančních prostředků a dohodli jsme se, že manžel nebude nikterak významně usilovat o jakékoli místo po dobu tří, možná čtyř měsíců a bude se intenzivně věnovat nedokončené práci na domě. Platilo však také to, že pokud by přišla zajímavá nabídka, že do práce nastoupí. Manžel byl středoškolák, který vedl dopravní provoz u jednoho ze soukromníků v okolí, který bohužel zkrachoval. Dopravě opravdu rozuměl a práce ho velmi bavila. Líbilo se mu v provozu mnohem více, než na úřadu na odboru dopravy, kde před tím několik let pracoval. Stále ho to táhlo přímo k autům a tehdy nakonec rozhodla nabídka, kdy jeho plat příjemně převyšoval jeho průměrný příjem státního úředníka v okresním městě.
Bezpečnost vždy na prvním místě
Byl vždy velmi pečlivý, vždyť jedna z jeho pracovních náplní byla také bezpečnost práce. Na vše jsme byli pro jistotu pojištění a vše probíhalo téměř předpisově. Nikdy jsem o svého zručného manžela neměla strach. Stejně zruční byli i naši kluci. Oba už byli na vysoké škole, jeden studoval ekonomii a druhý byl v prváku na zemědělské škole. Manželovi vcelku i rádi pomáhali. Naše patnáctiletá princezna se spíše věnovala domácnosti, o kterou se uměla velice slušně postarat. Jednoho dne se manžel rozhodl, že sám vyčistí a prohloubí studnu, i když věděl, že tyto práce se svépomocí již nemají vykonávat. Přesto jsem mu věřila, že nic nezanedbá. Samotnému sestupu na dno studny předcházela dalekosáhlá přednáška, které se museli účastnit oba kluci. Rozebírali společně, k jakým otravám dříve hojně docházelo, a tak jsem z metanu či oxidu uhličitého neměla nijak zvláštní strach, přeci jen každý rok dojde k několika úmrtím z těchto důvodů. Sice jsme detektor neměli, ale ten snadno nahradila svíčka.
shutterstock_87713293b
Vzhůru pod povrch zemský
Manžel připravil z drátu speciální držák na svíčku, kterou zapálenou na provaze spouštěl za přítomnosti synů do studny, aby se přesvědčili, že je tam dostatek kyslíku či není nadbytek metanu. Plamen nezhasl a ani se nijak zvlášť nerozhořel, takže se zdálo, že je vše v naprostém pořádku. Manžel se spustil tedy do studny. Nejdříve chtěl odstranit veškeré letité bahno a studnu ještě, tak o půl metru, prohloubit. Zdálo se mu, že by pramen mohl lépe vyvěrat na povrch. Za stálého odčerpávání vody malým benzínovým čerpadlem se mu vcelku rychle podařilo zbavovat bahnitého povrchu. Kluci vše vytahovali ručně přes ruční rumpál.
Vše šlo jako po másle. Naši mladí pánové se střídali u kbelíku, který vytahovali a neustále otce sledovali. Já jsem společně s dcerkou vařila, pekla, uklízela a přitom jsme si popěvovaly, vyprávěly a občas se z okna podívaly na ty naše chlapy. Doba oběda se přiblížila a s radostí práce na chvíli přerušili. Manžel říkal, že mu pauza prospěla, že je nějaký unavenější, než býval dříve, ale za hodinku už zase byl hluboko pod povrchem zemským. Nedovolil ani jednomu se synů sestoupit dolů za ním a navíc, ani jeden by to nedělal tak dobře jako on. Takový už náš taťka prostě byl….
Druhé kolo
Manžel pomalu začal sestupovat, ale ještě se vrátil, aby zkontroloval druhé jistící lano a až pak sestoupil po svázaných žebřících dolů a opět se pustili do práce. Zhruba po hodině se na zahradě začalo něco dít. Kluci začali pobíhat v blízkosti studny. Evidentně se něco dělo. Vyběhla jsem ven. Synové mi oznámili, že táta dole zkolaboval, ale neví, co se stalo, báli se, že jde o infarkt. Víťa, ten starší, se rozhodl sestoupit dolů, aby otce připnul na karabinu a vytáhli ho ven. Já mezi tím volala souseda, aby nám šel rychle na pomoc. Přiběhl i s manželkou. Ta, když zjistila, co se děje, bez otálení vytočila tísňovou linku 112. K nahlášené události byly okamžitě vyslány posádky zdravotnické záchranné služby, vzlétl i vrtulník letecké záchranné služby. Na místo dorazili také hasiči, kteří se okamžitě spustili do studny, kde nezachraňovali jen mého manžela, ale už i syna, který také záhy začal kolabovat.
Syn zachráněn, manžel bojoval o život
Záchranáři zjistili, že v několika metrové studni se nahromadily nebezpečné zplodiny, které unikaly z benzínového čerpadla. Bylo vysloveno důvodné podezření z otravy oxidem uhelnatým. Manžela vytáhli do patnácti minut. Synovi, který také pomalu upadal do bezvědomí, rychle na dně studny nasadili kyslíkovou masku a dali přednost manželovi. Ten již byl v hlubokém bezvědomí a skutečně byl ohrožen na životě. Po jeho vyproštění ho vrtulníkem dopravili ve velice špatném stavu do nemocnice. Lékaři na příjmu bohužel potvrdili, že jde o kritický stav. Syna převezli sanitkou do Městské nemocnice Ostrava, kde byl přijat na pracoviště hyperbarické komory pro léčbu podobných otrav.
Již při transportu začal reagovat, ale byl zmatený. Jeho stav byl vážný, ale po několika hodinách po přijetí bylo jasné, že již není ohrožený na životě, přesto se tato nešťastná událost na jeho zdraví podepíše. Manžel na tom byl podstatně hůře a jeho stav se nezlepšoval. Ve večerních hodinách nám lékaři potvrdili, že je jeho stav kritický s tím, že zítra budeme všichni moudřejší, ale příliš nadějí nám nedávali. Druhý den ráno nepřišly dobré zprávy. U manžela byla konstatována mozková smrt. Bylo na nás, abychom rozhodli, zda necháme nechat manžela odpojit od přístrojů.
Nejtěžší rozhodnutí nás teprve čekalo
Do tohoto dne jsem vždy chápala, když se blízcí rozhodli nechat odejít z tohoto světa svého blízkého člověka, pokud byl jeho stav neslučitelný se životem. Měla jsem proto pochopení a nikoho jsem neodsuzovala. Najednou jsem já byla v situaci, kdy jsem měla udělat vážné rozhodnutí, které jsem měla pocit, že si člověk dokáže rozumově zdůvodnit. Najednou to bylo na mne a o mé rodině. Měla jsem v rukách protokol a odmítala jsem se pod něj podepsat…, mé zoufalství umocňovalo hlasité vzlykání.
Četla jsem si pořád dokola papír, který mi dala sestřička. Neměla jsem sílu číst, natož udělat tak závažné rozhodnutí. Přišel za mnou lékař a vysvětlil mi, že léčba opravdu pozbývá smyslu. Vše prý diskutoval v širším týmu lékařů a vyjádřil lidskou domněnku a přesvědčivý odborný názor lékaře, že nadešel čas… Já jsem však byla ta osoba, která má říci ano pro život či ano pro smrt. Moc jsem je prosila, aby nám ještě dali několik hodin. Chtěla jsem se poradit s dětmi. V nejužším rodinném kruhu jsme se rozhodli pro jeho odpojení a v podvečer ho navždy nechali odejít. Zda to bylo správné? Nevím, ale věřím, že ano. Dokud se člověk nesmíří s tím, že udělal správné rozhodnutí, nedokáže se smiřovat, netruchlí, ale týrá se… Anna H. (50), Ostrava.
