Peter Nagy předstíral ztrátu hlasu, aby se vyhnul smrtelnému nebezpečí!

K hudbě si časem přidal další zálibu: fotografování nahých ženských těl!

Na začátku 80. let ještě Peter Nagy (59) zpíval, jak se říká, „do zdi“. V polovině osmdesátek už vyprodával sály a stal se dokonce i Zlatým slavíkem!

Zlatý slavík z roku 1985 Peter Nagy (59) sice převážně pobývá v Praze, ale jak vždy silně zdůrazňuje, jeho srdce patří rodnému Prešovu. Tam studoval i na gymnáziu a později na filozofické fakultě. Jako student nebyl mezi profesory moc oblíbený, hlavně kvůli svému rebelskému vzhledu. Nosil douhé vlasy a náušnice, což se tenkrát příliš netolerovalo. A na gymnáziu to nezmírnil ani prospěchem.

Také vás může zajímat ...

„Měl jsem čtyřky, a to hlavně z přírodovědných předmětů – chemie, matematika, fyzika,“ vzpomínal. „Angličtinu a slovenštinu jsem měl za jedna. Měli jsme úžasnou angličtinářku, která mě dokázala pro jazyk nadchnout.

Pomáhala mi překládat texty západních skupin, a přitom nemusela.“ Na vysoké škole se to ovšem změnilo, tam už dosáhl i na prospěchové stipendium.

Prvních pár písniček mu stačilo k velké slávě.

Vyhrál to s Profesorem Indigo

Hudbě se věnoval Peter už jako student, nejprve to ale byly folkové písničky. Prosadil se ale v úplně jiném žánru, v popu. Prvním velkým úspěchem byla píseň Profesor Indigo, kterou nahrál v roce 1982. Nestala se hitem hned, až poté, kdy zazněla v televizní hitparádě.

Inspiraci k ní si prý zpěvák vzal z doby studia na gymnáziu v osobě roztržitého profesora matematiky, alespoň se to s oblibou říká. S písničkou Peter vystoupil hned na prestižním místě, v pražské Lucerně. „Tenkrát mi volal jeden diskžokej, že jsem v Praze vyhrál Discoslavíka za Profesora Indigo. Byl jsem voják a na opušťák jsem jel do Prahy si ho převzít,“ popisoval zpěvák.

„O rok později už jsem zde vystupoval s vlastní kapelou, a když jsem viděl všechny ty natažené ruce fanynek, řekl jsem si, že tohle je povolání, které chci dělat.“ Uvědomoval si, že se mu podařilo něco výjimečného, protože sedm roků předtím hrál, jak se říká, jen „do zdi“. S odstupem času Peter přiznal: „V době mých začátků jsem měl štěstí, že nebyl bulvár.

Největší chyba dnešních mladých je, že uvěří, že když jsou v bulváru, tak jsou dobří. Možná jsou známí, ale to neznamená, že jsou populární.

Trojice Zlatých slavíků, uprostřed ten nejzlatější.

Jak se vyhnout Černobylu

Popularita občas přináší i nebezpečné okamžiky, jak se o tom Peter přesvědčil v roce 1986, kdy už měl za sebou prvenství ve Zlatém slavíku. Se svojí kapelou měl tehdy v červnu hrát sérii koncertů v Sovětském svazu.

„Po jednom z nich jsem se dozvěděl od pracovnice velvyslanectví, že naše turné má v závěru změnit trasu a chtějí nás poslat zahrát do městečka pár kilometrů od Černobylu, aby ukázali, že výbuch jaderné elektrárny není světovou katastrofou,“ vyprávěl Peter v jednom rozhovoru. „Klukům z kapely jsem nemohl nic říct, bylo to období studené války a já jsem se bál, že se to prozradí.

Nechtěl jsem skončit na Sibiři.“ Vyřešil to nakonec tak, že se pár dnů před koncem turné hodil marod. „Vykouřil jsem přes noc dvacet cigaret a odešel mi hlas,“ přiznal. „Ještě mě dva dny tahali po doktorech, jenže já jsem to vždycky v noci udělal znovu. Posadili nás na vlak a jeli jsme domů.

Klukům jsem to prozradil až po listopadu 1989“.

Fotil akty i v Africe!

V dalších letech si Peter rozšířil svoji uměleckou činnost i o fotografování. Stal se uznávaným fotografem ženských aktů. Nefotí žádnou erotiku, ale opravdu umělecké snímky. Zavedlo ho to do různých koutů světa a občas to byl i slušný adrenalin, jak říká. Například v africké Keni. „Tam je totiž zakázané pro ženy i nahoře bez, natož akt,“ uvedl.

„Musel jsem pronajmout rybářskou loď a během plavby jsem fotil. Náš kapitán manévroval s tou bárkou tak, aby byla nasměrovaná přídí vždy k lodím plujícím okolo. Nikdo nás nesměl vidět.

Byla to velice rychlá práce.“ Na otázku, zda je pro něho důležitější zpívání nebo focení, ovšem odpovídá Peter naprosto jednoznačně: „Vždy to byla hudba, to je jediná ženská, která se mnou vydržela!“

S kytarou je na letištích vždy podezřelým!

Kromě jiného Peter Nagy také hodně cestuje a rád poznává nové kultury. Rád by si s sebou občas vzal i kytaru, kdyby se třeba někde vyskytl nějaký „kšeft“, jenže to má bohužel svoji nevýhodu. „Pokud se totiž objevíte na letišti s futrálem od kytary, tak jste automaticky považován za teroristu a jdete na speciální kontrolu,“ povzdechl si. „Navíc kytara je problémová na přepravu.

Hudební nástroj nemůže jít s vámi do kabiny a musí se odbavit jako nadstandardní zavazadlo.“

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...