Ochránce se mi včas zjevil v podobě mrtvé kamarádky z dětství.
Finanční záležitosti nikdy nepatřily k mým silným stránkám. S důvěrou a ráda jsem proto po celou dobu manželství nechávala všechno na svém manželovi Igorovi, ať už se jednalo o placení složenek, daní nebo sledování výdajů. Igor podnikal a dařilo se mu, takže jsem vlastně nikdy neměla s penězi žádné starosti. A také jsme se v tomto směru nikdy nehádali. Manžel byl vášnivý sběratel umění a pokud se třeba rozhodl koupit drahý obraz, věděla jsem, že si to můžeme dovolit a neprotestovala jsem.
Nevěděla jsem, co se sbírkou
V žertovném tónu jsme se vždy bavili na téma, co všechno po Igorovi zdědím. Měl v úmyslu napsat závěť, ale stále to odkládal. A pak se najednou, zcela nečekaně, stalo něco strašného. Manžel zemřel na silný srdeční záchvat ještě před šedesátým rokem svého života. Kdyby se to bývalo nestalo v autě na odlehlé venkovské silnici, možná ho mohli lékaři zachránit. Takhle ho ale objevila náhodně projíždějící cyklistka až v době, kdy byl už mrtvý. Pro mě to byl naprostý šok. Syn i dcera se mě snažili psychicky a citově podržet. Byla jsem jim za to vděčná. Dědické řízení proběhlo bez závěti a bez hádek, protože jsme se na všem s dětmi dohodli. Sbírka obrazů, kterou Igor nastřádal a která měla opravdu vysokou cenu, zůstala mně. Nevěděla jsem, co s ní budu dělat. Na jednu stranu mi bylo líto se jí zbavovat. Na druhou stranu mi ale připadalo zbytečné si sbírku ponechávat; říkala jsem si, že by mohla udělat radost jiným umělecky založeným lidem.
Bratranci jsem nejprve věřila
Jednoho dne se u mě objevila nečekaná návštěva, můj bratranec Adam, se kterým jsem se nikdy předtím moc nestýkala. Z rozhovoru vyplynulo, že se doslechl o Igorově sbírce obrazů a přišel mi nabídnout pomoc s jejich prodejem. Docela jsem to přivítala, pro mě samotnou by podobná transakce byla složitou záležitostí. Adam byl také podnikatelem a měl spoustu známostí i mezi politiky a zámožnějšími lidmi. Bylo jasné, že už ví, komu by se obrazy mohly prodat. Sám pro sebe chtěl jen symbolickou provizi z ceny. Neměla jsem s tím problém. Domluvili jsme se na dalším setkání, kde projednáme podrobnosti. Té noci jsem se pak probudila. Zdálo se mi o Igorovi a byl to sen, který mi vehnal slzy do očí. Když jsem otevřela oči, stála u mojí postele nezřetelná malá postava. Ačkoliv jsem jí neviděla přímo do tváře, poznala jsem v ní Nikolku, kamarádku z dětství, která se v jedenácti letech zabila s rodiči v autě. Slyšela jsem, jak mi ten přízrak něco říká. Pochopila jsem z toho jen to, že si mám dát na Adama pozor.
Pochopila jsem, o co mu šlo
Dva dny nato mi Adam zavolal. Navrhl, aby se obrazy dočasně převedly na jeho firmu. Nemám se prý ničeho bát, jde jen o nějaké daňové zvýhodnění při prodeji. Bratranec dobře věděl, že se v podobných záležitostech nevyznám. Nespatřovala jsem v tom nic riskantního, dokonce jsem si v první chvíli myslela, že mi chce opravdu pomoct. Domluvili jsme se, že druhý den přijedu k němu do kanceláře převod podepsat. Dnes už vím, že bych bývala o obrazy přišla. Zachránil mě můj strážný anděl v podobě Nikolky. Nejprve jsem se nemohla dostat z bytu kvůli rozbitým dveřím. Potom mi nešlo nastartovat auto. Vždy v těch okamžicích se přede mnou objevil přízrak kamarádky, jako by mi chtěl v dalších krocích zabránit. Když mi pak Adam volal, kde jsem a já mu vysvětlovala, že mám s odjezdem problémy, jasně jsem slyšela, co někomu říkal, než ukončil hovor. Prý jsem asi chytřejší, než si myslel a na ten trik nenaletím. To mi definitivně stačilo. Sbírku jsem později prodala s pomocí syna. Adam se dnes se mnou už zase nestýká. Myslí si, že jsem se prostě jen nenechala napálit. Netuší, že mám ochránce z jiného světa!
Vilma N., (57), Praha
