Za úplňku jsme zmateně bloudili v kruhu

Ten úplněk byl magický. Od začátku cesty se děly zvláštní věci. Bloudila jsem kolem starého hřbitova a byla jako omámená. Jako bych překročila bludný kořen.

Jela jsem s dcerou a vnoučaty ke kamarádce na chalupu do východních Čech. Na cestě nás čekala objížďka a protože jsme ten kraj neznaly, samozřejmě jsme zabloudily, a najednou se ocitly na polní cestě. Nedalo se ani kde obrátit. Naštěstí jsme měly dostatek paliva, a tak nehrozilo, že bychom skončily s prázdnou nádrží uprostřed lesa. Byla to velká radost, když jsme uviděly domek na samotě.

Také vás může zajímat ...

Doufaly jsme, že v něm najdeme někoho, koho se zeptáme na cestu,

Obcházely jsme plot dokola, ale po nikom v tom domě nebylo ani vidu. Už jsme nasedaly do auta, když jsme uviděly přes louku jít postavu. Jak se ta bytost zvětšovala, více a více nám připomínala pohádkovou postavičku hejkala. Zamávaly jsme na toho podivného muže, a on k nám zamířil. Jeho obličej byl ještě děsivější. Rozcuchané vlasy, velké vyjevené oči a křivé zuby.

Vnuci se na zadní sedačce přikrčily. Nasadila jsem úsměv a s mapou v ruce se začala vyptávat. Vesnici kamarádky ten človíček znal. A věděl také úžasnou zkratku.

Vytáhla jsem notes a lesní muž začal nadšeně malovat.

Svedl nás z cesty

Nevím, jestli si cesty popletl, ale nejrůznějšími cestičkami jsme se dopracovaly ke staré pobořené hřbitovní zdi. Přesně u ní spustily vnoučci poplach, že je jejich potřeba akutní. Vyběhly jsme z auta. Dcera se zabývala dětmi, a já se šla rozhlédnout. Povalené náhrobky byly obrostlé travou, už ani nebylo poznat, kde hroby jsou.

A jak jsem tak nekoukala pod nohy, najednou země pode mnou povolila.

Propadla jsem se do starého hrobu. Cítila jsem, jak mi cosi prasklo pod nohama. Musela to být rakev. Rychle jsem se drápala ven. Nasedly jsme do auta a jely. Rychle se začalo stmívat. Na obloze se mezi mraky objevil měsíc. Měl zvláštní modrobílou barvu. Až to vypadalo nepřirozeně a magicky. Doufala jsem, že narazím na nějakou větší cestu.

Jenže – nechápu, jak to bylo možné – najednou se přede mnou opět vynořila ta hřbitovní zeď…

Zachránil nás myslivec

Šlápla jsem na plyn, ještě že děti usnuly, říkala jsem si. Na rozcestí jsem se dala jinou polní cestou, která vedla na opačnou stranu, než ta předešlá. Za každou zatáčkou jsme doufaly v osvobozující světýlko, které nám ukáže směr. Vůbec nechápu, jak to bylo možné, že se zase před námi ta zatracená zeď zjevila. Bylo to hororové. Už jsem se začala bát i já.

Rychle jsme od hřbitova ujížděly, jenže kam dále na té křižovatce polních cest? Obě jsme přece už zkusily… A jak jsme tam tak stály, najednou nám kdosi zaťukal na okno. Hrůzou jsme nadskočily. Srdce mi bušilo o závod.

V okýnku u dcery se objevila zarostlá tvář. Na štěstí se ale usmála a oči byly laskavé. S úlevou jsem vylezla z auta. Byl to myslivec. Slovo dalo slovo, nasedl k nám do auta, a navigoval. Najeli jsme na nenápadnou cestu, kterou jsem v té tmě přehlídla. Spolu s ním jsme pak už chaloupku mé známé rychle našly.

Miroslava (58), Klatovy

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...