Dobře myšlené dárky mohou skrývat nečekaná a nemilá překvapení.
Zatímco já jsem byla vždy tak trochu pecivál a z domova mě málokdy někdo dostal, moje sestra se švagrem prakticky zcestovali celý svět. Pokaždé mi odněkud přivezli nějakou pozornost. Nenechala jsem se k cestování s nimi zlákat ani poté, co jsem se v pětačtyřiceti letech rozvedla a zůstala sama. Z jedné své exotické výpravy do střední Afriky mi přivezli hrozivě vypadající figurku. Jednalo se o nějakého šamana pomalovaného válečnými barvami. Figurka se mi líbila, ale současně ve mně budila z neznámých důvodů i pocit posvátné bázně. Nejprve jsem si ji dala do poličky nad televizi. Pořád se mi ale zdálo, že se ten miniaturní šaman na mě dívá, takže nakonec dárek skončil v předsíni na botníku.
Myslela jsem, že je to lupič
Postupně jsem si na figurku zvykla, tím, jak jsem ji viděla při každém odchodu z bytu a návratu domů. Měla jsem na návštěvě občas nějakou kamarádku, jindy se zastavil syn – všichni se shodili, že ten šaman „vypadá jako živý“. Z těch slov mě skoro mrazilo a začala jsem přemýšlet, že bych figurku dala někam úplně mimo, třeba do komory nebo do sklepa. Jednoho dne mě v noci probudil nezvyklý hluk. Nejprve jsem myslela, že vyvádí nějaká mládež na ulici a chystala jsem se jít podívat z okna. Potom jsem ale ke svému překvapení zjistila, že ty zvuky se ozývají v mém vlastním bytě – přicházely z předsíně. Srdce jsem měla až v krku, když jsem potichu kráčela ke dveřím. Domnívala jsem se, že je to nějaký lupič. Pomalu jsem pootevřela dveře z ložnice do předsíně. Z okna v ložnici až na kraj předsíně dopadalo zvenku světlo pouličního osvětlení. Viděla jsem zatím dobře a tak jsem s úlevou pochopila, že v předsíni žádná nezvaná návštěva není. V tom se zvuky ozvaly znovu, bylo to takové nepříjemné pískání a bubnování. Rozsvítila jsem a ke svému zděšení spatřila onu exotickou figurku, jak se pohybuje po botníku. Nakreslené oči šamany byly najednou jako živé, opravdu se mi zdálo, že se na mě dívá nějaká bytost.
Byly to bezesné noci!
Figurka se najednou zastavila a nehýbala se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Někomu zavolat? Budou mě mít za blázna. Kdybych zatelefonovala uprostřed noci synovi, nejspíš by si pomyslel, že jsem vypila moc vína. Stála jsem tak asi čtvrt hodiny, ale figurka se už nepohnula. Nakonec jsem se odvážila se k ní přiblížit. Dala jsem jí do botníku a zašoupla za ní dvířka. Pak jsem šla spát, dlouho jsem ale nemohla usnout. Naštěstí druhý den byla sobota a já nemusela do práce. V dalších dvou týdnech jsem se vždy jen přesvědčila, jestli je figurka v botníku. Nic se nedělo a já si skutečně začala myslet, že mě jenom tak šálily smysly. Pak se jedné noci všechno zopakovalo. Figurka se nějak dostala z botníku a opět jsem prožila skoro bezesnou noc. Nedlouho poté přišli na návštěvu sestra a švagr, kteří se zase vrátili z jedné cesty. Opatrně jsem se jich na figurku zeptala. Neviděli na ní nic zvláštního, koupili ji na jednom africkém trhu. Chtěla jsem vědět, jestli není nějak očarovaná. Švagr odpověděl, že jich tam měli spoustu a že je to úplně běžná figurka. Poté, co mě exotický dárek v noci probudil potřetí, rozhodla jsem se pro rázný krok. Figurka skončila v popelnici. Myslela jsem si, že jsem se tak tajemného dárku zbavila. Mýlila jsem se. Toho šamana už jsem od té doby neviděla, ale jednou za čas mě v noci probudí zvuky, které dobře znám: pískání a bubnování, jaké ta figurka vydávala. Odkud ale přicházejí, nikdy nedokážu zjistit; vždy to utichne, jakmile rozsvítím.
Zuzana H., (48), Olomouc
