Život přináší spoustu tajemných souvislostí, jenom je musíme umět přečíst.
Mnohokrát jsem četla příběhy o tom, jak lidé ve chvíli své smrti dávají svým vzdáleným blízkým nějaké znamení. Nikdy bych ale nepředpokládala, že se i mně stane něco takového.
Dal mi dárek na rozloučenou
Moje matka pocházela z pěti sourozenců, takže jsem měla hodně tetiček a strýčků. Tím nejoblíbenějším byl rozhodně strýček Láďa. Ze všech dospělých byl vždycky tím, kdo měl k nám dětem nejblíž. Také později v dospělosti jsem v něm měla jistotu, že se mu můžu s čímkoliv svěřit a kdykoliv mi pomůže - i když bydlel na druhém konci republiky. Vdala jsem se a měla svoji rodinu, takže jsem strýčka vídala opravdu málo. O jeho nemoci jsem se dozvěděla zprostředkovaně. Protože jeho stav byl vážný, rozhodla jsem se za ním vydat. V té době už byl strýček Láďa sám a hodně starý, teta zemřela už před deseti lety. I když jsem se zhrozila, jak vypadá, nedala jsem na sobě nic znát, a on vlastně také ne. Při loučení nám ale oběma bylo jasné, že se nejspíš vidíme naposledy. Strýček mi dal na rozloučenou dárek, malé stolní ozdobené hodiny, které se mi v dětství kdysi hodně líbily.
Už se nikdy nerozběhly!
Hodiny jsem si dala
Jitka S. (49), Sokolov