Přísloví, že trpělivost přináší růže, jsme si říkali už kdysi dávno na základní škole. V padesáti jsem tomu nějak přestávala věřit...Život jako by mi utíkal mezi prsty. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mi pětasedmdesátiletá teta pekla narozeninový dort a se smíchem sdělovala, že tolik svíček snad ani nesežene.

Padesát svíček na dortu! Když jsem na ně foukala a příbuzní zpívali a tleskali, veselo mi nebylo. Trápil mě pocit, že v padesáti letech bych měla vést jiný život, kdy by mi u dortu zpívali manžel a děti, nikoli teta se strýcem, šedovlasý bratranec a pes pouliční rasy (ten nezpíval).

Teta mě vychovala, protože rodiče kdysi emigrovali s bláhovou představou, že malá Eliška brzy pojede za nimi. To se nezdařilo. Jejich útěk do ciziny nás navždy rozdělil, odcizili jsme se, což jen podtrhovalo mou beznadějnou samotu, kterou jsem cítila v dětství i teď.

Smutná Ela, tak mi přezdívali na základní škole. Na zdrávce neboli na střední zdravotní škole se mě pochmurná přezdívka držela dál. Ve třídě nebyli žádní kluci, a tak pravděpodobnost seznámení s mužem snů klesla k nule.

Teta schraňovala v prastaré krabici od bonboniéry černobílé fotografie mých rodičů. Maturitní. Svatební. Narození Elišky. Na výletě novou škodovkou. Ze snímků je zjevné, jaká bývala moje máma v mládí krasavice.

Nerada bych působila namyšleně, ale tehdy mi připadalo, že jsem jí dost podobná. Podle všeho mi to nebylo nic platné. Ale pokud mi paměť slouží, i tetu jsem několikrát slyšela říkat, že jsem celá máma. Stalo se, že svého času i jeden muž zaznamenal, že nejsem tak docela k zahození, jenomže – byl to ženatý doktor.

Odpusťte mi ten nedostatek originality, ale tak se to prostě odehrálo. Po zdravotní škole jsem nastoupila do nemocnice, kde si mě všiml zadaný lékař. Abych byla spravedlivá, sama jsem si ho všimla snad ještě dřív.

Vypadal oslnivě. Zdálo se mi, že nosí nosánek nahoru, což byl naštěstí omyl. Když jsme se blíž poznali, zjistila jsem, že je přátelský a je s ním obrovská legrace. Že je ženatý, jsem věděla od začátku. V sesterně se to pochopitelně probíralo, kolegyňky hořce naříkaly, že nejhezčího doktora už někdo "klofnul".

Bylo mu osmatřicet a měl dceru do první třídy. Náš vztah neměl perspektivu. Ale vyskytlo se období, kdy jsem začala doufat, že by se mohl stát zázrak. Ne že bych na ně věřila, ale znáte to, člověk nikdy neví.

Tehdy měla narozeniny vrchní sestra, uspořádala dámskou jízdu se spoustou alkoholických nápojů. Mluvilo se mimo jiné i o manželkách zdejších lékařů. Ta Pavlova měla opravdu bídnou pověst, snad nejhorší ze všech.

Prý doma nedělá vůbec nic, všechno nechává na manželovi. Líná jako veš – tvrdily kolegyně. Z práce ji vyhodili, a ona se prý ještě radovala! Pavel opravdu někdy působil unaveně, ustaraně, téměř až zranitelně.

Proto jsem to slovo jednoho večera ve vinárně řekla nahlas. Vyslovila jsem to, nebylo to tak obtížné. Slovo o pouhých dvou slabikách: Rozvod. Vytřeštil oči. Nikdy jsme na to téma nemluvili, ačkoli jsme se stýkali v té době už dobrých pět let.

Připustil, že jeho manželství není procházka růžovým sadem, ale o rozvodu kvůli dceři neuvažuje. Vlastně bych měla ocenil, že mi nikdy nelhal a nic nesliboval. Rozejít se s ním byl pro mě jeden z nejtěžších úkolů v životě.

Ale neměli jsme budoucnost a moje nejlepší roky byly pryč, v nenávratnu. To jsem mu zazlívala, neprávem, byla to v první řadě moje vina. Třicáté narozeniny klepaly na dveře. Potřebovala jsem už něco jiného než pokoutní schůzky ve vypůjčené garsonce či temných rozích vináren.

Manžela a dítě jsem potřebovala. Kupodivu už bylo pozdě. Muži kolem mne byli beznadějně ženatí. Kdo se ještě neoženil, byl nepoužitelný. Buďto se jednalo o naprostého šílence, anebo alkoholika, případně chlapíka chorobně závislého na matce.

Nebo se mu líbili spíš chlapi. Nikdo už nebyl k mání. Sháněla jsem budoucího vzorného otce pro dítě, nalézala jsem pobudy, opilce, zoufalce anebo záletníky. Dokonce ještě ve čtyřiceti jsem věřila. Nepřestávala jsem doufat, tak jsem byla tvrdohlavá.

O deset let později, ve chvíli, kdy jsem foukala na padesát hořících dortových svíček, jsem si řekla, že končím s nadějemi. Není o čem snít. Není koho hledat. Ale nechtěla jsem kazit tetičce radost. Je hodná, nikdy mi nevyčítala, že jsem jí jako malá zůstala viset na krku a nezbylo, než se o mě začít starat.

Chválila jsem dort, i když řídká poleva tekla, i kam neměla, a číslice padesát byla kostrbatá, tetě se zjevně třásla ruka. Napadlo mě, že až mi bude pětasedmdesát jako tetince, péci dorty už nebude pro koho, budu úplně sama.

Musela jsem se chvilku dívat z okna, aby si nikdo z mých nejmilejších nevšiml, že se mi v očích lesknou slzy. Týden poté, co jsem se rozhodla vzdát to, zkolaboval u nás v čekárně jakýsi muž. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem tam stála a něco probírala s jednou pacientkou.

Okamžitě jsem mu poskytla první pomoc, během chviličky přijela záchranka. Brzy jsem tu historku pustila z hlavy, nebyla pro mě ničím výjimečným, to víte, zdravotní sestra se s vyhrocenými situacemi setkává daleko častěji než kdokoli jiný.

Jednoho dne jsem pak otevřela dveře z ordinace do čekárny, ten pán tu seděl zas, tentokrát s kyticí růží. Jak mohl vědět, že jsem blázen do rudých růží? Asi to na mně nějak poznal. Bylo jich padesát pět.

Jakživa jsem tak ohromnou kytici neviděla a ostatní v čekárně také ne, říkali si to a květiny obdivovali. Muž vstal, děkoval mi a věnoval mi růže s tím, že jsem mu zachránila život a že za každý rok svého života mi dává jednu růži.