Měli jsme ji rádi, byla milá a laskavá. Tu noc přišla do našeho pokoje za mou sousedkou. Její krásná tvář se ale proměnila v kostlivce, který mávl kosou.
Sestřičku Aničku jsme mohli my pacienti, ležící na JIP, identifikovat už z dálky ještě dříve, než vešla do našeho pokoje. Její korkové dřeváky pleskaly o bosé paty a vytvářely po chodbě zvuk jako tamtamy blížící se hezké a laskavé sestřičky.
Pan Homolka, ležící vedle mě, v okamžicích, kdy nespal, básnil o jejích hezkých nohou. Teď už ale ležel a myslel na zcela jiné věci. Na ty poslední. Když sestřička Anička vplula elegantně k nám, jako by se v pokoji rozsvítilo slunce. Byla vždy jako uklidňující balzám.
Cítil svůj konec
Ležela jsem na JIP s oboustranným zápalem plic. Dostávala jsem jednu infuzi za druhou. Do nosu jsem měla zavedený kyslík a sestra Anička mi vždy kontrolovala tlak, změřila teplotu a pak se věnovala panu Homolkovi.
„Sestři, dnes cítím smrt v kostech. Přijde si pro mě. Zítra uvolním lůžko dalšímu!“ spustil své pohřební řeči můj soused. „Pane Homolko, jestli s tím nepřestanete, předám péči o vás někomu jinému!“ ohradila se sestřička Anička neobvykle ostře.
„Takové řeči slyším celý den!“ přihodila jsem si rovněž do konverzace svoje polínko. „Vy tu budete ještě hodně dlouho!“ mávla rukou sestřička a naklepala Homolkovi polštář.
„Kdepak, to člověk vycítí, že nastal jeho čas!“ Sestřička na mě pohlédla se soustrastným obličejem a pak se pousmála. „Pustím vám televizi, to vás rozptýlí!“ řekla a vstoupla si na špičky, aby mohla televizi zapnout.
Přišla tiše v noci
Sledovala jsem bez zájmu nějaký seriál a za chvíli se mi začaly klížit oči. Slyšela jsem jakoby z velké dálky pohřební řeči pana Homolky a pak jsem vklouzla do říše snů. Probudila jsem se uprostřed noci.
Dveře pokoje byly pootevřené a dovnitř jimi vstupovalo světlo. Do pokoje vešla sestřička Anička. Rychle jsem přivřela oči a dělala, že spím. Naklonila se nade mnou, zkontrolovala kanylu na mé ruce. Pak obešla lůžko pana Homolky a sklonila se i nad ním.
Pootevřela jsem oči a sledovala, co se bude dít. Soused spal, náhle sebou ale trhl a probudil se. Chtěl se celý rozechvělý posadit, když ho ruka sestřičky přitlačila prudce zpět do postele. A já spatřila hororovou scénu!
Postel byla prázdná
Místo sestřičky Aničky tu najednou stála vysoká hubená postava. Z tváře vystupovala pouze kostnatá spodní polovina obličeje. V rukou postavy se mihla kosa. Rozpůlila vzduch nad postelí pana Homolky a vzápětí se tělo pacienta zachvělo v křeči. Zavřela jsem oči, jak nejtěsněji jsem uměla.
Když jsem je znovu otevřela, skláněla se nad postelí opět sestřička Anička. Zatlačila panu Homolkovi oči a přikryla jeho tvář pokrývkou. Pak odpojila přístroje a vyšla na chodbu pleskajíc patami o dřeváky.
Pan Homolka zemřel, jak konstatoval přivolaný lékař. Druhého dne bylo lůžko prázdné, připravené pro dalšího pacienta. Smrt má vždy stejnou tvář, a je jedno, jestli se skrývá pod hezkým, nebo vrásčitým obličejem.
Adéla (69), Praha
