Vztah matky a dcery bývá nejsložitější ze všech vztahů. Můžete se spolu celý život hádat, usmiřovat, něco si dokazovat, ale můžete to zkusit jinak. Jaká jsou typická stadia vztahu mezi dcerou a matkou?

Dokonalá „rajská“ symbióza

Od samého počátku je dcera a matka jeden celek. Dítě po narození pokládá matku za svoji bezpečnou součást. Proto je pro ně odloučení tak hrozné. Jenže někdo uvízne už v tomto stadiu. Celý život se pak snaží matce vyhovět, udělat ji šťastnou a nehádat se s ní.

Protože když je šťastná maminka, je šťastná i dcera. To jsou však vztahy, které dcery poškozují. Do 7–8 let je takový vztah správný. Je dobře tvořit s matkou celek, užívat si její lásku a starostlivou péči. Jenže pak je třeba jít dál.

Ženské hašteření

V dalším období si každá dcera začne uvědomovat, že ona a matka jsou dva různí lidé. To znamená, že mohou mít různé názory, jiná přání a nemusí se shodovat. Tehdy začíná období hašteření a věčných ženských konfliktů.

Dcera se začíná s matkou hádat a dokazovat jí svou pravdu. To dcerám pomáhá oddělit se od matky a najít sebe sama. Ale i v tomto stadiu se dá zůstat. A hádat se celý život. Celý život si dokazovat: Já nejsem ty, já jsem lepší, já to vím líp!

Nutná nezávislost

Následuje stadium, kdy maminka přestává být v životě dcery tím nejdůležitějším člověkem. Dcera už nejen slovy, ale i svými skutky začíná žít svůj vlastní život. Odjíždí často i někam dost daleko, a někdy může na delší čas s matkou dokonce přerušit vztahy.

Svými činy říká: Teď si budu žít podle svého. Vyrostla jsem. Jsem už dospělá. A ty mě nebudeš řídit. Také v tomhle stadiu se dá nadlouho uvíznout a tím také mnohé ztratit. Především kořeny rodu a spojení s jeho ženským pokolením.

Vděčnost a úcta

Teprve když se dcera od matky odtrhne a začne žít samostatně, může se dostat do posledního stadia – k vděčnosti vůči matce. Teprve tehdy se pro ni stane blízkým člověkem. Už nemusí hrát staré hry na závislost ani na rebelii.

Konečně může dcera s matkou mluvit otevřeně a to je zdrojem štěstí a síly. Každé stadium trvá přibližně 7 let. Asi v jednadvaceti už by každá dcera měla dokázat přejít do čtvrtého stadia. Ovšem pokud někde neuvízla...

Pytel plný křivd

Jsou dcery, které, i  když se vdají, nepřeruší pouto s matkou, jen aby se mohly dál hašteřit. Jiné zas porodí děti, protože matka si přeje vnuky. Jindy se spojení přeruší, nevidí se a oběma se stýská. Další by se chtěly od matky odpoutat, pocit viny to nedovolí.

Také znáte tu ublíženost holčičky, jež neměla dost máminy pozornosti? Je to jako v tom vtipu: Když v pěti nemáte kolo a ve dvaceti si koupíte auto, stejně platí, že jste v pěti neměla kolo. Ale minulost už se nevrátí, a tak životem vláčíme pytel plný křivd. Jenže maminka udělala vše, co uměla. Měla vás ráda nejvíc, jak dokázala.

Zdi kolem sebe

Dětské křivdy nás někdy nutí stavět kolem sebe zdi a to se může táhnout celý život. Říká se, že vděčnost a respekt se objeví samy, když se žena stane matkou. Začneme líp matce rozumět, ale říkáme si: „Já budu lepší!“

Pocit křivdy se nafukuje a nutí dceru, aby své mámě stále něco dokazovala. Teprve když dcera projde všemi stadii, pochopí, jak moc je své matce vděčná za to, co pro ni udělala. A všechno se usadí, jak má. Jediné místo, kde se může dcera potkat se svou matkou, je ve vlastním srdci…