Byl dvakrát ženatý, nejvíc však miloval tu, kterou si nikdy nevzal: Jiřinu Švorcovou.
Nenápadný, tichý, trochu záhadný. A nesmírně talentovaný herec, jako stvořený pro role ukřivděných, zakřiknutých, ušlápnutých hubených chlapíků. Ostatně pocit křivdy ho pronásledoval i v životě. „Asi v padesáti případech jsem dělal zkoušky na různé filmy a ani jednou jsem neuspěl,“ konstatoval trpce.
„Na Barrandově jsem vedený jen v kategorii úředníků, případně farářů.
Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou. Proto si nemyslím, že bych přinesl filmu něco objevného,“ svěřil se Zdeněk Řehoř s neskrývaným smutkem. Představitel ustrašených mužíků vystudoval v rodném Jičíně učitelský ústav a patrně by zde nastoupil coby pan učitel do obecné školy.
Smrt tatínka, živnostníka prodávajícího galanterii, změnila rodině život.
Prostě neodolatelný
Čerstvě plnoletý Zdeněk se s maminkou přestěhoval do Prahy. Učitelství pustil z hlavy. Nejdřív si přivydělával jako kamelot, poté ho zlákalo Divadlo E. F. Buriana, kam nastoupil jako statista toužící stát se skutečným hercem. Jeho štěstím bylo, že hrál na housle a dobře zpíval, to mu v začátcích kariéry pomáhalo. Během války hrál pro děti a mládež.
Kolegové ho měli rádi, byl tichý, skromný, vyhýbal se konfliktům.
Doma měl přesto problémy, matka mu vyčítala, že se vzdal práce ctihodného pana učitele a dal se ke komediantům.
Odmítla mladíka finančně podporovat. Kamarádi z divadla se na něj skládali, vybírali pro něj peníze, aby netrpěl hladem. Nějakou dobu po válce jezdil s kočovným divadlem, poté na čtyřiačtyřicet let zakotvil v Divadle na Vinohradech.
Trvale se vepsal do naší paměti ve filmech a seriálech, nezapomenutelný byl jako roztržitý tatínek milující svoje želvičky v Takové normální rodince, i jako hajný z Krkonošských pohádek.
Jeho komediální talent se naplno projevil třeba i ve filmu Jak utopit doktora Mráčka, kde byl coby vodník Alois Vodička, ponižovaný a šikanovaný bohatými příbuznými, prostě neodolatelný. Bravurně přitom zahrál i tragické postavy, vzpomeňme na jeho alkoholika ve snímku Dobří holubi se vracejí.
Milenka
Nikoho si nepustil k tělu. Kolegové ho vlastně příliš neznali, neumožnil jim to. Vědělo se, že je vášnivý filatelista a chalupář. Ač zrovna nevypadal jako lamač dívčích srdcí, kupodivu jím byl. Snad to byla ta dojemná bezbrannost v očích, která na ženy účinkovala. Oženil se dvakrát.
S první manželkou, o 14 let mladší herečkou Věrou Krpálkovou, žil jen dva roky, snad i proto, že zatímco působil v Praze, Věra dostala místo v Gottwaldově, a tak se nevídali.
Podruhé se oženil koncem padesátých let. Vlastní děti neměl, s druhou ženou adoptovali dceru Žandu, o kterou se svědomitě staral. Častokrát ji bral s sebou do divadla. Jeho druhá žena naopak na jeho představení v divadle nikdy nebyla. Zeptáme-li se proč, odpověď nás překvapí.
Řehořova paní možná tušila či přímo věděla, že její tichý a nenápadný manžel má v práci milenku.
Nikdy jí neodpustil
Stalo se to při práci na hře Neznámá hvězda. Dva kolegové z divadla, Jiřina Švorcová (†83) a Zdeněk Řehoř, se do sebe zamilovali. „Byla to nádherná láska, a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi,“ vzpomínala na románek Jiřina Švorcová. „Řekla jsem mu, že se chci rozvést, protože mám ráda jiného. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů, který jsem prožila.
On se ale zachoval velice moudře.
Nechal mě, aby to odeznělo.“ A ono to odeznělo, ovšem jen z Jiřininy strany.
Zdeněk ji miloval stále, s odmítnutím se nikdy nesmířil. A což teprve, když se Švorcová nakonec skutečně rozvedla – kvůli Jiřímu Valovi (†76), pro něhož vzplála při natáčení Krále Šumavy! „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít,“ připustila herečka.
Zavržený Řehoř to nesl těžce.Když s kolegyní, do níž byl patrně do konce života nešťastně zamilovaný, musel hrát, bylo na něm znát napětí. Jiřina ho odmítla jak v Ženě za pultem, kde představoval zástupce vedoucího samoobsluhy, tak bohužel i v životě. A on ji začal nenávidět.
Zemřel v 74 letech.
Komentáře