Když si na Ilju Prachaře ukazovali jako na Trautenberka, tak se vždy opravdu rozzlobil!

Jeho divadelní začátky ve Zlíně byly pěkně divoké, plné šílených večírků!

Herec Ilja Prachař (+81) rozjel svoji kariéru ve velkém stylu. Dokonce psal i divadelní hry a získával za ně ceny. Byl i autorem prvního českého seriálu. A pro děti samozřejmě zůstane lakomým boháčem z pohádek, ve kterých ho vždy porazil Krakonoš.

Jeho nejslavnější rolí byl lakomý Trautenberk z Krkonošských pohádek. I když to byla záporná postava, přinesla Iljovi Prachaři (+81) takovou popularitu, až mu to bylo nemilé. Vnuk Jakub Prachař (34), další pokračovatel hereckého rodu, vzpomínal: „Stávalo se, že jsme byli u dědy na chalupě a chodily se na něj koukat cizí rodiny. Za plotem svým dětem ukazovali, jak vypadá ten Trautenberk.

Děda je posílal rovnou někam.“ A když šla kolem učitelka s dětmi a také na slavného herce ukazovala, dokázal být tak drsný, že se školní vycházka změnila v úprk do lesa.

Také vás může zajímat ...
V kriminálním filmu Jeden z nich je vrah.

Z plánů stát se doktorem sešlo

Herec Ilja Prachař se narodil v Malenovicích, které tehdy byly samostatnou obcí. Dnes jsou součástí města Zlín. V Malenovicích byla dlouholetá tradice ochotnického divadla, hráli ho oba Iljovi rodiče. Po základní škole studoval budoucí herec na zlínském gymnáziu. Za druhé světové války si prožil nucené pracovní nasazení, byl přidělen do gumáren. Po válce měl v úmyslu přihlásit se na medicínu.

Protože ale předtím musel absolvovat vojenskou službu, všechno nakonec dopadlo jinak. Narukoval totiž do Armádního uměleckého souboru a tam se definitivně rozhodl pro herectví. Na divadelní akademii v Praze ale Ilju nevzali, doporučili mu ovšem, že by mohl nastoupit přímo do nějakého divadla. Vybral si to, co bylo nejblíž jeho domovu, tedy zlínské. K přijetí mu stačilo málo.

Zazvonil prý u bytu nového šéfa divadla, prohlásil, že chce hrát, byl dotázán, jestli je ve straně a odpověděl, že ano.

A bylo to.

Seriál už neuvidíme!

Ilja měl štěstí, že se ve zlínském divadle dala dohromady parta dobrých herců i kamarádů. Většina z nich bydlela v tamním Společenském domě, výškové budově, ze které se později stal hotel Moskva. Celý pracovní a soukromý život se odehrával na desátém patře.

Patřily k tomu samozřejmě i nejrůznější divoké večírky – při jednom z nich prý například věšeli Jiřího Adamíru (+67) za kšandy z onoho desátého patra. Možná vás překvapí, že Ilja Prachař nebyl jen hercem, ale hned na začátku své kariéry také úspěšným autorem. Začal psát divadelní hry, ve kterých dával jasně najevo své levicové politické zaměření.

Za jednu inscenaci, která se jmenovala Hádajú sa o rozumné, byl dokonce vyznamenán Státní cenou Klementa Gottwalda. Po pěti letech, strávených ve Zlíně, přešla část souboru do Ostravy a tam se Ilja setkal se svojí budoucí ženou Janou (80), také herečkou. Její dědeček byl ředitelem jednoho ostravského divadla a Jana tam za ním jezdila. V Iljovi našla hodného a obětavého partnera.

V té době Janě zemřel otec a Ilja se kvůli ní přestěhoval do Prahy a v podstatě začal od začátku – ačkoliv v Ostravě byl úspěšným hercem i autorem. V hlavním městě pak rok hledal angažmá. Až když napsal další hru a vzali mu ji v divadle S.K.Neumana, tak tam nastoupil. Později přešel Ilja Prachař do Divadla na Vinohradech, kde zůstal až do odchodu do penze v roce 1991.

Ještě k tomu jeho psaní: oblíbený herec byl také jedním ze spoluautorů prvního českého televizního seriálu Rodina Bláhova z roku 1959. Napsal ho s Jaroslavem Dietlem (+56) a pochopitelně si v něm také zahrál. Bylo to ale ještě v době, kdy se vysílalo přímým přenosem, takže tenhle seriál už nikdo z nás neuvidí.

Zachovala se jenom poslední z deseti epizod.

Došlo mu, že musí říct dost

V hereckém řemesle dnes úspěšně pokračují i syn David (59) a vnuk Jakub – na druhém jmenovaném je hodně patrná podoba se slavným dědečkem. David na otce vzpomínal v televizním pořadu jako na člověka, který doma nebyl moc komunikativní. Často se zavřel do pokoje a učil se role. „Nikdy jsem ho neviděl sportovat, že by například jel na kole nebo bruslil, to nepřicházelo v úvahu,“ uvedl David.

Nejvíc a nejlépe si prý Ilja odpočinul při rekonstrukci chalupy. Byl prý „šéfem míchačky“ a vydržel u ní celé tři týdny. Tehdy byl nejšťastnější. Měl také období, kdy docela hodně holdoval alkoholu. Syn David prozradil: „Jednou se zamiloval do vína a pil ho tak bouřlivě, že kdyby mu to lékaři nezakázali a on s tím nepřestal, zabilo by ho to.

Ke cti mu bylo, že měl silnou vůli a ze dne na den dokázal se vším v klidu seknout.“ Ilja byl také hodně pracovitý, dokázal nasadit opravdu neuvěřitelné tempo. Stíhal ranní divadelní zkoušky, odpolední televizní natáčení, večerní představení na jevišti a potom ještě do půlnoci dabing. Když to dosáhlo kritické úrovně, sám uznal, že to přehání. „Můj pracovní den byl šílený,“ řekl.

„Byl jsem kardiak a k tomu se postupně připojily problémy s ledvinami, s játry, nohy začaly otékat a tak jsem si řekl: dost!“ Zašel tedy do „svého“ vinohradského divadla, aby dal výpověď. „„Otevřel jsem si svůj šuplík v šatně, do igelitky nandal všechny ty šminky a ředitelce Jiřině Jiráskové (+81) napsal dopis.

Nechal jsem ho na vrátnici,“ popisoval.

Film mu dal řadu příležitostí.

Nechali si ho v nemocnici

Sílící zdravotní problémy už mu nedovolovaly tolik aktivit, takže se věnoval hodně čtení knih, chození na výstavy a z práce dabingu. Hodně času trávil na chalupě v severních Čechách. V době, kdy mu ubývaly síly, mu byla největší oporou manželka Jana. Na čele mu lékaři zjistili zhoubný nádor, který mu odstranili, ale slábnoucí organismus už se pomalu začal hroutit.

Chvíle naděje se střídaly s chvílemi, kdy herci bylo opravdu zle. Poslední dny popsala jeho žena takto: „Nastala situace, kdy už jsme to doma nemohli zvládnout sami. A tak jsme odjeli z chalupy a Ilju si už v nemocnici nechali.

Poslední slova, která mi řekl, byla: Jsou tu moc hezký sestřičky, tak jdi domů a neměj o mě strach.“ Jestli opravdu existuje v nebi oddělení pro herce, tak se tam Ilja Prachař rozhodně neztratí!

Svůj oblíbený klub odkázal i vnukovi!

Velký herec byl i vášnivým fotbalovým fanouškem. Klubem jeho srdce byla Slavia Praha. A nezůstal jen obyčejným fanouškem, sedm let byl i předsedou občanského sdružení Odbor přátel Slavie. Své o jeho fandění ví i vnuk Jakub: „Máma mi říkala, že když si mě přivezla z porodnice, na stole už ležel slávistický magazín.

Děda mi ho předplatil ještě před narozením, abych věděl, který klub je nejlepší,“ konstatoval.

A opravdu i on dnes fandí „sešívaným“!

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...