Jedno manželství je na jeden lidský život ažaž, říká Kanyza

Rodák z Lipníku nad Bečvou rád vzpomíná na krásné, ač ne tak docela typické dětství. Přišel na svět jako dítě starších rodičů, tatínek byl středoškolský učitel a spisovatel, maminka knihovnice. „Tatínek měl čtyřicet jedna a maminka čtyřicet, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé,“ vzpomíná herec. „Veškeré návštěvy, které k nám chodily, byly starší.

Také vás může zajímat ...

Díky tomu jsem poznal spoustu významných osobností. Neměl jsem sice takového tatínka jako mí vrstevníci, nechodil se mnou hrát fotbal, ale mělo to své výhody.“ Hercův otec byl, jak Jan Kanyza podotýká, kavárenský povaleč, intelektuál, který to za socialismu neměl jednoduché.

Svého času pracoval jako ředitel Krajského muzea v Olomouci, a tak syn vyrůstal mezi lebkami a historickými spisy.

Hrabat se v nich jej bavilo víc než fotbal. Olomoucký orloj zahrál v roce 1955, v okamžiku slavnostního odhalení, místo plánované Internacionály tři hanácké písně. Prosadil to právě Kanyzův tatínek. Postupem času se stalo to, co se stát muselo: tatínek neprošel prověrkami a z muzea ho vyhodili.

Z Jana Kanyzy vyrůstal, jak se ostatně dalo čekat, rovněž intelektuál, navíc mnoha talentů. Na gymnáziu hrál výborně na klarinet, saxofon a klavír a zároveň se věnoval ochotnickému divadlu. Kromě toho chodil s kamarády po okolí Olomouce do přírody, kde malovali. Nicméně přišel den, kdy bylo nutné učinit závažné životní rozhodnutí, vybrat si mezi malováním a herectvím.

„Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné!“ poznamenává charismatický umělec. „Pak jsem se rozhodoval, jestli hrát, nebo malovat, a tehdy převládla touha po veřejné exhibici. Když se mi povedlo udělat přijímačky na DAMU napoprvé, nebylo co řešit.“ Před kamerou se poprvé objevil v roce 1966, film se jmenoval Malé letní blues, představoval tu kluka z party.

Výraznější roli dostal v Utrpení mladého Boháčka, kde hrál skoro celý jeho studentský ročník.

V letech 1970 až 1977 byl v angažmá v Divadle Na zábradlí, posléze přešel na „volnou nohu“.

Jeho herecká filmografie je neobyčejně bohatá, objevoval se i v seriálech, vzpomeňme na Expozituru, Ordinaci v růžové zahradě či dnes již kultovní Hospodu, kde představoval nejvzdělanějšího hospodského povaleče, právníka JUDr.

Zatloukala. „Já na Hospodu vzpomínám velice rád a musím říct, že já sám jsem ji považoval za instruktážní hraný dokument pro naše manželky, přítelkyně, milenky, tchyně, aby se nás pořád nevyptávaly, co v té hospodě děláme a o čem se tam takovou dobu bavíme,“ s úsměvem podotýká Kanyza.

Za zmínku rozhodně stojí, že hlavní představitelé pili opravdové alkoholické pivo, žádnou náhražku. Během jednoho natáčení, které trvalo dva dny, vypili až tři piva. Zpočátku nikdo netušil, že bude mít Hospoda takový úspěch. „Abych řekl pravdu, my jsme tomu moc nevěřili. Nebyly s tím žádné zkušenosti, neměli jsme to de facto s čím porovnávat. Nova prakticky začínala, šlo o druhý seriál.

Trochu jsme se báli toho žánru,“ řekl Václav Knop (70), který hrál domácího Jonáše.

Jan Kanyza často pracuje v dabingu, jeho hlasem například v Česku mluví George Clooney (59) či Michele Placido (74). Byl to možná i ten nezapomenutelný hlas, jímž okouzlil krásnou Žofii Veselou, provdanou Kanyzovou. Žofie se narodila ve Vsetíně, táhlo ji to do Prahy, chtěla být herečkou.

Na DAMU vystudovala loutkoherectví, objevila se ve filmech Holka na zabití, Den pro mou lásku či

Lásky mezi kapkami deště. Posledních dvacet let vydává Lunární kalendář, který se zabývá fázemi měsíce v souvislosti s lidskou činností. „Babička Anna vždycky říkala: počkej si na úplněk, v ten den pij jenom vodu a hned půjde váha dolů. Při novoluní by se mělo taky pouze pít – ne kvůli váze, ale pro zdraví,“ konstatuje Žofie Kanyzová. Během dětství a dospívání chtěla být asi úplně vším.

„Vždycky jsem se pro něco nadchla,“ směje se. „Když jsem si přečetla detektivku, přála jsem si být Perry Mason a zachraňovat nevinné.

Psala jsem básně, malovala, taky jsem milovala zvířata a chtěla být veterinářka. Dokonce jsem začala studovat vysokou zemědělskou, ale Suchdol byl z Vršovic, kde jsme bydleli, daleko, a na cvičení začínající v sedm ráno jsem musela vstávat v pět, takže mé nadšení dlouho nevydrželo. Navíc jsem ráda chodila do divadla a byla večerní pták.“

Ráda chodila též do planetária anebo na Petřín do hvězdárny. Také do antikvariátů, kde si kupovala staré kalendáře. Má jich tolik, že neví, kam je dávat. „Překvapilo mě, jak užitečným rádcem dokázal kalendář, dřív často jediná kniha v domácnosti, být. Všímal si pohybu planet a nabízel rady, jak podle fází měsíce pěstovat obilí, víno, kdy sít a sklízet nebo uzavřít sňatek.

Tato pravidla, ověřená zkušenostmi předků a současníky zapomenutá, mě lákala,“ vzpomíná Žofie, jak vznikal její Lunární kalendář. Základem se stal německý kalendář z roku 1696: „Dozvěděla jsem se, kdy se má pouštět žilou, kdy odstavit dítě od kojení, postarat se o telátko. To vše podle měsíce.“

Podle jejích zkušeností bývají květiny pěstované podle lunárních pravidel neobvykle krásné a hubnutí snadnější. „Jak jsme se dali dohromady? Prostě nás potkala láska,“ říká o seznámení s manželem. „Když jsme se prvně uviděli, podlomila se nám kolena a bylo vše jasné. I kdyby řekl, že je švec, bylo by mi to fuk.

Při takové lásce z nebe člověk dovede ledacos tolerovat, zůstat spolu v dobrém i zlém.

Vzali jsme se po dvaadvaceti letech ještě jednou – v kostele.“

Seznámili se prvního května, nebylo to v průvodu. Jan už pracoval, hrál v Divadle Na zábradlí, Žofie ještě studovala. Potkali se na večírku homosexuálů v Rubínu. „V první moment jsem si řekla: Jé, on taky?“ směje se Žofie. „Ale docela jsme si ten život užili, jezdili jsme po kamarádech, hráli až do rána hry, i když v poslední době méně, což mu vyčítám.

Nějak jsme se zamotali do svých povinností.“ Dcera Bára (39) se provdala do Spojených států, vzala si příslušníka americké národní pěchoty. „Larry je fajn chlapík, mariňák,“ říká herec. „Seznámili se tady v Praze, po dvou letech se v katedrále svatého Víta vzali.“ Herec doufá, že si dcera nezvolila partnera povahově podobného otci – jak to ženy občas dělávají.

„To by to chytla, kdyby si vzala takového rapla podle tatínka,“ poznamenává. „To jí nepřeju, moje žena si se mnou užila své.

Tvrdím, že jedno manželství je na lidský život ažaž.“ Manželka Žofie ta slova s úsměvem potvrzuje: „Když si mě bral, řekl, že je jako vlk a ten má jen jednu partnerku pro život. A když to nevyjde, zůstane sám.“ Pro romantické večery doporučuje Žofie Kanyzová rozhodně úplněk, což mají nepochybně s manželem vyzkoušené.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...